Minde

Klavírista

   Zavřel jsem za sebou dveře bytu a odhodil tašku na stůl. Dnešní služba ve špitále byla docela náročná, ale měl jsem alespoň dobrý pocit z toho, že jsem zachránil další lidský život.

   Byt byl tichý a občas mi naháněl hrůzu, jako bych tu nebyl sám, stále ve mně ještě žily vzpomínky na minulost.

   Pohled mi padl na klavír. Nepřemýšlel jsem nad tím proč, prostě jsem si za něj sedl a začal hrát první skladbu, která mě napadla. Moje volba ale nebyla nejšťastnější, okamžitě jsem si vzpomněl na toho, kdo ji hrál tak procítěně, až to drásalo srdce. Vzpomněl jsem si na toho, kdo mi možná zachránil život, ale zároveň ho zničil, vzpomněl jsem si na Richarda Bennetta…

   Pamatuju si to, jako by to bylo dnes. Do hudební školy mě přihlásili rodiče, i přes mé protesty, že chci být doktorem. Vztekal jsem se, ale nic nepomohlo. Musel jsem nastoupit na hudební školu a ke všemu sdílet pokoj se saxofonistou. Nesnášel jsem saxofon a škola se mi protivila.

   Profesoři mě tam navíc neměli rádi, tvrdili, že jsem lajdák a nevážím si toho, že tam můžu studovat. Copak jsem mohl za to, že se mi ti skladatelé pletli? Nebo že spíš než podle not jsem hrál podle sluchu? Nebo že jsem neuměl zpívat?

   Jediná profesorka, co si myslím, že mě měla alespoň trochu ráda, byla moje učitelka klavíru. Jako jediná mi říkala jménem a kromě náplně hodiny si se mnou i povídala o normálních věcech.

   Dokonce jsem ani cvičit nemohl, starší studenti mě vyhazovali, aby mohli cvičit sami a jelikož jsem nebyl právě průbojný typ, nechal jsem si to líbit. Každý večer po večerce jsem se musel z internátu plížit do nejzadnější učebny, abych cvičil alespoň trochu.

   Bohužel  to nebylo moc praktické, pořád tam bylo nebezpečí, že na mě někdo přijde a měl bych průšvih, takže jsem se lekal při sebemenším zvuku. Po večerce se pokoj nesměl opouštět a už vůbec ne chodit do učeben mimo stanovené hodiny. Nechtěl jsem domyslet co by se stalo, kdyby na mě někdo přišel.

   Tehdy jsem se jako každou noc plížil chodbami k učebně, když jsem se zarazil na místě.

   Z učebny, do které jsem chodíval hrát, se ozývala hudba – klavír. Někdo tam byl a hrál. Zamrzl jsem na místě a poslouchal tu hudbu. Bylo to tak… nádherné, tak procítěné. Nikdy jsem nic podobného neslyšel, dokonce ani od mé učitelky klavíru a ta že uměla hrát. Tu skladbu jsem znal, kdysi mi ji hrála, byla to sonáta Moonlight od Beethovena.

   Něco mě nutilo jít blíž. V tu chvíli jsem nemyslel na to, že kdyby to hrál nějaký profesor, mohl by mě tu snadno chytit, nebo že ten, kdo hraje, by mě mohl napráskat, prostě jsem chtěl vidět toho, kdo umí tak dokonale hrát. Ani na koncertech zdejších absolventů nešlo slyšet něco takového.

   Dveře byly pootevřené, naklonil jsem se a nahlédl škvírou dovnitř. Za černým křídlem seděl kluk, kterého jsem na škole nikdy neviděl. Vypadal tak na absolventa, měl delší černé vlasy a čelo zkrabacené soustředěním, ale ne tím, že se soustředíte, abyste neudělali chybu. Spíš vypadal, že se soustředí na tu hudbu, na to, co vyjadřuje.

   Nedokázal jsem od něj odtrhnout oči a pozdě jsem si všiml, že jak jsem se nakláněl, vypadly mi noty, které jsem si tiskl na hruď a s hlasitým žuchnutím skončily na zemi.

   Polekaně jsem se podíval na klavíristu, který přestal hrát a nyní na mě upíral své jasně zelené oči.

   „Já… já… omlouvám se,“ zamumlal jsem a rychle sbíral noty, abych mohl zmizet. Myslel jsem, že mám průšvih, že mě ten kluk práskne, i když tam sám neměl co dělat.

   „Co tu děláš?“ zeptal se ten kluk tiše. Přejel mi mráz po zádech, jeho hlas byl tak tajemný.

   „Já…“ netušil jsem, co mám říct. Bál jsem se, že bych si ještě víc zavařil.

   „Pojď sem,“ řekl a začal znovu hrát. Prkenně jsem vešel do učebny a zavřel za sebou dveře. Teprve když dohrál, otočil se na mě.

   „Tak?“

   „By-bylo to krásné,“ zakoktal jsem.

   „Na to jsem se neptal,“ pousmál se. „Co tu děláš takhle v noci?“ Sklopil jsem hlavu. Moc se mi nechtělo odpovídat na tuhle otázku.

   „Neřeknu to,“ zasmál se tiše.

   „Chodím sem cvičit,“ řekl jsem nakonec.

   „Cvičit? Takhle v noci? Proč?“

   „Protože ve dne cvičit nemůžu, starší studenti mě vyhazují,“ pokrčil jsem rameny. Mlčel, ale cítil jsem, že mě pozoruje.

   „Budeš ještě hrát? Můžu si tě poslechnout?“ odvážil jsem se zvednout pohled od podlahy a setkal jsem se s pohledem jeho jasně zelených očí. Mírně se pousmál a položil ruce na klapky. I tuhle skladbu jsem znal, už nějakou dobu se s ní párala jedna tehdejší absolventka. Píseň byla známá z muzikálu Fantom opery. Ta holka ji hrála dobře, ale když jsem ji slyšel z pod rukou tohoto klavíristy, věděl jsem, že tohle je daleko daleko lepší.

   „Je to… nádhera,“ hlesl jsem, když dohrál a jen tak přejížděl pravou rukou po klapkách. „Jak se jmenuješ?“ Střelil po mě krátkým pohledem, ale neodpověděl. Místo toho přidal k pravé ruce levou. Tentokrát se ale nesoustředil na hudbu tak jako předtím, jako by nad něčím přemýšlel.

   „Já jsem Toby,“ přešel jsem do útoku. Když jsem se ani tentokrát nedočkal žádné reakce, sebral jsem si své noty a vydal se ven ze dveří, chtěl jsem jít na chvíli cvičit do jiné učebny.

   „Jsem Richard,“ ozval se ten kluk a přestal hrát.

   Promnul jsem si kořen nosu. Dlouho jsem si na Richarda nevzpomněl, možná proto, že jsem byl nucen později navštěvovat psychiatra, který mi stejně nepomohl. Nikdo mi nevěřil, pro všechny jsem byl tehdy blázen nebo minimálně šestnáctiletý kluk, který chtěl být díky téhle historce zajímavý. Vlastně už si po těch letech ani nejsem jistý, jestli se to tenkrát skutečně stalo nebo to byl vážně jen výplod mé fantazie...

   Otočil jsem se na něj ve chvíli, když vstával od piána.

   „Ukaž co umíš,“ kývl na místo, kde před chvílí seděl a postavil se vedle křídla.

   „Já… já v tom nejsem žádný přeborník,“ zakroutil jsem hlavou.

   „Na to jsem se neptal. Zahraj něco.“ Ještě nějakou dobu jsem váhal, než jsem se vrátil ke křídlu a posadil se za něj. Rozprostřel jsem si před sebe noty a položil ruce na klapky. Nikdy mě cizí přítomnost při hře nerozptylovala, až tehdy. Viděl jsem, jak se mi mírně třesou prsty, ale dával jsem to za vinu chladu, který v místnosti vládl.

   Říkal jsem si, že o nic nejde, prostě cvičím jako každý den, jen s posluchačem navíc. Hrál jsem Toccatu od Bacha, kterou jsem měl cvičit.

   „Je to nic moc,“ řekl jsem do ticha, které zavládlo, když jsem dohrál.

   „Jo, je to nic moc,“ přikývl Richard, aniž by se na mě podíval. „Nedáváš do toho život, hraješ jako robot. Hudbě musíš dát život, nestačí jen mačkat klapky.“

   „Hmm…“

   „Vypadá to skoro, jako by ti to bylo úplně jedno. Připadáš mi, jakože hraješ jen proto, že musíš, ne že chceš.“

   „Mám hudbu rád, ale chtějí to převážně rodiče... abych hrál,“ řekl jsem pomalu.

   „Hraj protože chceš, ne protože ti to někdo říká, takhle bys to s hudbou nikdy nikam nedotáhnul. Musíš ji poslouchat, dát jí život.“ Richard si sedl vedle mě a hypnotizoval mě svým pohledem. Znovu jsem položil ruce na klavír a začal hrát. Zkoušel jsem tu hudbu poslouchat, ale myšlenky se mi toulaly všude okolo.

   „Chce to cvičit, ale myslím, že ti to půjde, pokud budeš chtít,“ pousmál se Richard. Mlčky jsem přikývl.

   „Měl bys už jít, jestli nechceš, aby tě tu načapali.“

   „Jo, to bych měl,“ vyskočil jsem od klavíru, když jsem se podíval na hodinky, které ukazovaly tři čtvrtě na pět.

   „Ty nepůjdeš?“ podíval jsem se na něj ode dveří. Stále seděl na stejném místě za klavírem a díval se na mě svýma zelenýma očima.

   „Za chvilku.“ Přikývl jsem a udělal krok ke dveřím, pak jsem se ale zarazil a znovu se otočil.

   „Budeš… budeš tu dnes večer zase? Můžu přijít?“

   Když přikývl, usmál jsem se a spěšně odešel. Ještě na konci chodby jsem zaslechl nádherné tóny, které Richard z klavíru loudil.

   Tehdy jsem na Richarda nemohl přestat myslet. Nešlo mi do hlavy, když má takový talent, proč nikdy nikde nehrál, na žádném školním koncertě jsem ho hrát neviděl, určitě bych si ho pamatoval, alespoň jeho hru. Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale když jsem večer přišel, ztratil jsem odvahu, něco jako by mi bránilo se zeptat.

   Bylo jedenáct, když jsem se vyplížil z pokoje a spěchal do učebny. Už z konce chodby jsem zaslechl tóny písně My heart will go on.

   Tiše jsem vklouznul dovnitř a sledoval ho. Měl přivřené oči a hrát to tak dokonale, že by se za to nemusel stydět ani Mozart. Čím víc jsem poslouchal jeho hru, chápal jsem, co mi chtěl říct tím, abych tónům dal život.

   „Proč hraješ samé smutné skladby?“ zeptal jsem se, když dohrál.

   „Nejspíš vystihují mé pocity,“ naklonil hlavu. Znovu mi z jeho hlasu přejel mráz po zádech, byl tak tajemný.

   „Proč?“

   „To je na dlouhé povídání,“ zatřásl hlavou až se mu černé vlasy rozletěly okolo bledé tváře a vstal.

   Zamračeně jsem se posadil a znovu před sebe postavil noty. Byl to spíš zvyk, moc jsem je nepoužíval, spíš jsem spoléhal na svůj sluch, což mi profesoři často vyčítali. Tehdy se mi cvičit nechtělo vůbec, raději bych poslouchal Richarda.

   „Neber tu hudbu jako nepřítele, ale něco co ostatní potěší, něco čím můžeš lidem okolo udělat radost, rozveselit je.“ A začínalo mi to jít. S Richardovými radami a hlavně díky jeho skladbám jsem se začal daleko víc o hudbu zajímat, vnímal jsem ji, dával jí život. Dokonce i moje učitelka klavíru si všimla změny a velice ji potěšila.

   Richard mi ale nepřestával vrtat hlavou. Neustále jsem ho hledal mezi studenty – o přestávkách, na obědech, ve studovně, všude, ale nikde jsem ho neviděl, jako by do téhle školy ani nechodil. Na to proč nehraje na koncertech jsem se ho neodvážil zeptat, možná proto, že když se otázka stočila na nějaké téma, které se ho týkalo, většinou jen vyhýbavě odpověděl, nebo dělal, že otázku vůbec neslyšel. Jen jeho jasně zelené oči vypadaly smutně.

   Když jsem ve čtvrtek přišel znovu do učebny, nikdo tam nebyl. Trošku mě to zamrzelo, rád jsem si s Richardem povídal, moc přátel jsem tu neměl.

   Posadil jsem se za klavír a začal hrát Turecký pochod. Najednou se vedle mě posadil Richard a začal mě doprovázet. Když jsem se na něj podíval, jen se pousmál a hrál dál. Ani jsem ho neslyšel přijít, ale rozhodl jsem se tím nezabývat.

   „Do které třídy chodíš? Nikdy jsem tě ve škole neviděl, ani na koncertě. S takovým talentem se divím,“ odvážil jsem se zeptat, když jsme dohráli.

   „Už na tuhle školu nechodím,“ pousmál se.

   „A co tu děláš?“ zeptal jsem se zmateně. Pohled jeho zelených očí, které mě probodly, mě na chvíli vystrašil.

   „Nechci, abys udělal tu samou chybu jako já.“

   „O čem to mluvíš?“ Jakou chyby? Co udělal? Smutně se usmál a vstal od klavíru.

   „Hraj, prosím,“ řekl a postavil se k oknu. Chvilku jsem ho nerozhodně sledoval, nechtělo se mi hrát, dokud mi neodpoví na moje otázky, ale nejspíš nemělo cenu to z něj tahat, když nechtěl, nic mi neřekl, to už jsem poznal sám za těch pár dní.

   Vztekle jsem zavřel klavír vstal. Nechtěl jsem na něj vzpomínat, Richard byl minulost, vlastně ne, byl to výplod mé fantazie, nikdy, nikdy neexistoval, proč jsem si na to znovu vzpomněl?

   Vztekle jsem kráčel po ulici a ani si nevšiml, že mě nohy nesou ke hřbitovu, když jsem si to uvědomil, naštval jsem se ještě víc, ale nakonec jsem přeci jen vešel.

   Procházel jsem  řadami náhrobků a znovu se zavzpomínal.

   Každým dnem, každou chvílí, kterou jsem strávil s Richardem v učebně u klavíru jsem si uvědomoval, že mě hudba začíná čím dál víc uchvacovat stejně jako on, tóny, které jsem loudil z klavíru se nemohly rovnat s těmi, které jsem hrál než jsem ho poznal. Slyšel jsem to já, slyšeli to profesoři a dokonce i matka se divila, když jsem o víkendu přijel domů a bez řečí jsem cvičil a hrál i čtyři hodiny v kuse.

   Když jsem spěchal chodbou k učebně, znovu jsem slyšel, jak Richard hraje. Zase hrál pomalou srdce drásající skladbu. Vlastně jsem ho nikdy neslyšel zahrát něco veselého, jako by ani ze života neměl radost. Jeho úsměvy byly vzácné a když už se usmíval, jeho oči zůstávaly smutné. Jako by jiskra, která v nich kdysi určitě bývala kdoví proč vyhasla.

   „Dnes nechci cvičit,“ řekl jsem tehdy rozhodně, když vstával, aby mi uvolnil místo. Čekal jsem, že se bude hádat, že kvůli mně zůstává v noci vzhůru a já si toho nevážím. Nic takového se ale nestalo.

   „Dobře,“ přikývl a zadíval se na mě.

   „Dobře?“ vyvalil jsem oči. „Nebudeš mi vyčítat, že…“

   „Že co? Proč bych ti měl něco vyčítat? Toby, hraj pokud ty sám chceš, ne proto, že tě do toho někdo nutí. Když tě někdo nutí, tak z tebe nikdy nemůže být skvělý klavírista, nikdy. Když nehraješ sám za sebe, nemá to cenu. Nenech se nikým nutit, nikdy,“ řekl tiše a jeho oči se znovu smutně zaleskly.

   „Zahraj něco veselého. Nikdy jsem od tebe nic takového neslyšel.“

   „Už neumím hrát veselé skladby.“

   „Nekecej, s tvým talentem,“ ušklíbl jsem se a postavil před něj noty Mozartovy sonáty C-dur, kterou jsem měl začít hrát.

   Mírně jsem se zamračil, když začal hrát. Ano, byla to sonáta C-dur, ale… ale nezněla moc vesele.

   „Říkal jsem ti, že už to neumím.“

   „Proč?“ zeptal jsem se zmateně. Ten zážitek ve mně zanechal velice smíšené pocity, netušil jsem, co si o tom myslet.

   „Záleží na tom?“ pousmál se a nepřítomně začal mačkat klávesy.

   „Skoro nic o tobě nevím. Proč o sobě nemluvíš, Richi.“

   „Nejspíš nemám, co bych řekl.“

   „Richi…“

   „Toby, prosím. Neptej se mě na to, nemůžu ti odpovědět, mrzí mě to,“ řekl chladně a vstal od klavíru.

   „Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout,“ zamumlal jsem trochu vystrašeně. Prostě mě ale dráždilo, že o něm skoro nic nevím. Vlastně jsem věděl jen to, že se jmenuje Richard, chodil sem na školu a má neskutečné nadání, toť vše.

   Asi bych měl jít,“ sebral jsem noty a poskládal je. Lekl jsem se, když mi položil ruku na rameno, ani jsem si nevšiml, že se přemístil za mě.

   „Toby, promiň. Rád bych ti všechno řekl, ale nemůžu.“ Jeho zelené oči byly tak smutné, smutné jako jeho skladby, chtělo se mi brečet.

   „Kvůli mně bylo vybrečeno už mnoho slz, nebuď další, kdo jimi bude plýtvat,“ řekl a setřel jednu slanou kapku, která mi stekla po tváři. Jeho ruce byly studené, jako by na mě sáhla sama smrt, ale ucuknutí se mi podařilo potlačit. Namísto toho jsem si užívat ten dotek, který mi věnoval.

   „Měl bys jít,“ zašeptal. Přikývl jsem, posbíral své věci a odešel. Zastavil jsem se za dveřmi a opřel se o dveře. Richard byl zvláštní, hodně zvláštní, něco mě k němu táhlo, ale na druhou stranu mě na něm něco děsilo.

   Slyšel jsem, jak se v učebně rozezněly struny klavíru pod Richiho taktovkou. My heart will go on, nikdy jsem ji neslyšel nikoho zahrát tak, jak to hrál on. Při tom zvuku mi z očí stékaly slzy, slyšel jsem z té skladby tolik smutku, tolik bolesti, ale netušil jsem proč. Proč je Rich takový.

   Další dny jsem se nesnažil zjistit nic o něm, poslouchal jsem jeho rady, když jsem hrál a zjistil jsem, že každým dnem jich ubývá.

   „Dnes jsem tu naposled, Toby,“ řekl najednou. Prudce jsem se k němu otočil. Díval se na mě těma svýma zelenýma očima.

   „Proč? Jedeš domů?“

   „Něco takového,“ přikývl s mírným úsměvem. „Myslím, že pokud se v budoucnu rozhodneš věnovat se hudbě, dokážeš už se dostat na vrchní příčku sám.“

   „Richarde, já…“

   „Škoda, že jsem tě nepoznal dřív, třeba by bylo všechno jinak.“

   „Jak to myslíš?“ Už zase mluvil v hádankách. Nevím, jestli ho bavilo pomyšlení na to, že významu slov, co říkal, jsem vůbec nerozuměl.

   „Hodně štěstí, Toby,“ zašeptal.

   Tehdy jsem ho viděl naposled. Když jsem chodil další dny do učebny, už nepřišel. Podle mého psychiatra tam ani nikdy nebyl a já trpěl schizofrenií, prostě jsem si ho vybájil. Přestal jsem hrát a tvrdě si stál na svém, abych se stal doktorem. Což se mi nakonec podařilo, přestal jsem každému ustupovat a šel za svým snem.

   Nesnáším tě, Richarde, jak jsem si tě mohl vybájit, když jsem tě nikdy předtím neviděl?

   Byl to už měsíc, co jsem Riche neviděl, když se na škole začalo něco dít. První jsem netušil co a ani mě to moc nezajímalo, tedy do doby než jsem na chodbě nepotkal svou učitelku klavíru, jak se pokouší něco pověsit na nástěnku.

   „Toby, pomůžeš mi prosím? Nechci to skrčit,“ usmála se na mě a podala mi jeden roh nějakého plakátu. Usmál jsem se na ni a převzal ho, abych ho mohl přišpendlit k nástěnce. Když jsem se ale podíval na kluka, který byl na plakátu vyobrazený, ztuhl jsem. Byl to Richard, určitě to byl on, ty jeho zelené oči a delší černé vlasy bych poznal všude a jeho tajemný smutný úsměv taky.

   „Tohle je Richard Bennett, nejtalentovanější žák, co kdy na tuhle školu chodil,“ řekla učitelka smutně, když viděla, jak na něj zírám.

   „Proč tohle?“ Nechápal jsem ten plakát. Proč?

   „Rodiče mu nalinkovali život virtuóza, neunesl to. V pátek to budou dva roky, co spáchal sebevraždu.“

   Richard Bennett, nejtalentovanější student, který kdy navštěvoval onu hudební školu, kde jsem ho ´potkal´, kde mě ´naučil dávat do skladeb své pocity´ a hlavně ten, který byl už dva roky mrtvý, když jsem ho poprvé potkal.

   Změnil jsi mi život, Richarde, skoro jsi mi ho zničil, vždycky, když jsem slyšel třeba z rádia píseň My heart will go on nebo ji někdy hrál sám, vzpomněl jsem si na tebe, vždy, protože…

Každou noc v mých snech
vidím tě,cítím tě.
Tak vím, že žiješ dál…

   To se v té písni zpívá a já vím, že je to pravda. Zdávalo se mi o tobě, o chvílích strávených s tebou, i když třeba byly jen výplodem mé fantazie, ale v mém srdci navždy zůstanou tak živé, jak jsem je prožil – ať už ve snu nebo ve skutečnosti. Protože tehdy jsi…

Přes všechnu vzdálenost a vesmír mezi námi.
Přišels mi ukázat, že jdeš dál…

   A žiješ dál, v srdcích všech, kteří tě znali. Kteří tě měli rádi, stejně jako v tom mém, třeba že jsem se s tebou setkal jen ve snu, třeba jsem trpěl schizofrenií. Nikdy nezapomenu na tvé rady. Prosadil jsem si svou, dělám to, co jsem dělat chtěl, nedovolil jsem, aby mi řídili život, jako ho řídili tobě. A proto…

Blízko, daleko, kdekoli jsi.
Věřím, že mé srdce bude bít dál.
Ještě jednou otevřeš dveře.
A jsi tady v mém srdci.
A mé srdce bude bít dál a dál.

   Během těch chvil, co jsem s tebou prožil, třeba že byly jen vysněné, zamiloval jsem se do tebe. Tvoje zelené oči stále srovnávám s každými, které potkám a ty tvé vždy zvítězí, i když jsem v nich viděl vždy jen smutek. Protože…

Jednou se nás dotkla láska a byla na celý život.
A nikdy neodejde, i když odejdeme…

   Nikdy na tebe nedokážu zapomenout, i když jsi odešel dřív než jsem tě mohl lépe poznat. A nikdy nezapomenu, jaké příkoří a šikanu jsem kvůli tobě zažil, kvůli tomu, že jsi se mi ukázal. A také proto, že…

Láska byla, když jsem Tě miloval,
držel jsem ten správný čas.
V mém životě vždy půjdeme dál.

   A tak…

Blízko, daleko, kdekoli jsi.
Věřím, že mé srdce bije dál.
Ještě jednou otevřeš dveře.
A jsi tady v mém srdci.
A mé srdce bude bít dál a dál.

   Vyšel jsem ze hřbitova a zadíval se na druhou stranu silnice. Stál jsi tam a smutně jsi se usmíval. Zvedl jsi ruku, abys mě pozdravil, ale když přes silnici přejel autobus… už jsi tam nebyl. Ale i přesto vím, že…

Jsi tady, není tu nic, čeho bych se bál,
A vím, že mé srdce bude bít dál.
Zůstaneme navždy na této cestě.

   Jsem schizofrenik, ale nikdy na tebe nezapomenu, protože…

Jsi bezpečně v mém srdci.

   A díky tobě…

…mé  srdce bude bít dál a dál…

   Ale chci abys věděl, že tě nesnáším. Můj život je díky tobě o tolik těžší a složitější, ale i tak…

…mé  srdce bude bít dál a dál…