Minde

6. kapitola

   Nereagoval jsem na volání Monči a vyběhl ven z budovy. Před očima jsem měl rudo, takhle hloupě přijít o práci, kterou tak potřebuju. Měl jsem vztek, vztek na sebe, na šéfku a na toho idiota Jirku.

   „Hele, kohopak to tu máme!“ ozval se posměšný hlas. Okamžitě jsem ho poznal, ale neotočil jsem se, jelikož bych své emoce asi neudržel na uzdě.

   „Mluvím s tebou Káčátko!“ zakřičel a doběhl mě. To ale neměl dělat, jelikož jsem se otočil s nenávistí v tváři a jednu Jirkovi vrazil.

   „Přestaň se mi srát do života, Richtre! Mám tě plné zuby! Kvůli tobě jsem přišel o práci, kterou potřebuju, ty pako! Dej mi konečně pokoj!“ zaječel jsem, až se na nás nějaká stará paní pohoršeně podívala. Jirka se na mě nechápavě díval, pak se ale ušklíbl, otočil se a odešel.

   Vrazil jsem do bytu jako hurikán, až se chudák stará paní Málková vylekala.

   „Radime, ty už jsi doma? Nečekala jsem tě tak brzo, nic jsem ti nepřipravila k jídlu,“ usmála se omluvně.

   „To je v pořádku, paní Málková, já už to zvládnu, moc děkuju,“ pomohl jsem ji do kabátku a vyprovodil ze dveří.

   „Brácha? Ty ses popral?“ zeptal se mě Paťa.

   „Jo, popral,“ povzdechl jsem si a zhroutil jsem se na gauč s hlavou v dlaních.

   „Je to moc zlí?“ posadil se vedle mě. Smutně jsem se na něj podíval a přikývl.

   „Přišel jsem o práci,“ zašeptal jsem. Styděl jsem se za to. Bál jsem se, že mi Paťu vezmou, nechtěl jsem, aby musel zpět k babičce nebo dokonce do sirotčince, to se radši budu živit jako prostitut, než aby se něco takového stalo. Přitáhl jsem si brášku do náruče a pevně ho objal. Přitiskl se ke mně, věděl jsem, že myslí na to samé, na co já. Nechtěl do sirotčince a já se mu ani nedivil.

   „To bude dobrý, Paťo, najdu si jinou práci, slibuju.“

   „Já nechci do sirotčince Ráďo a ani k babičce,“ popotáhl. Setřel jsem mu slzu, která mu stekla z oka.

   „Nedovolím, aby tě odvedli, přísahám,“ zašeptal jsem.

   „Už máš hotové úkoly?“ zeptal jsem se po chvíli ticha.

   „Jo, paní Málková mi s tím pomohla,“ přikývl a doběhl do pokoje pro sešit, abych mu to zkontroloval.

   „Super, máš to dobře,“ rozcuchal jsem mu vlásky. „Něco udělám k večeři a ještě mám čas, tak vytáhni šachy, dobře?“ Paťa zavýskl a odběhl pryč. Usmál jsem se pro sebe. Bráška miloval šachy, kdysi jsem ho naučil je hrát a od té doby jsem ho neporazil.

   V kuchyni jsem nakrájel chleba, namazal ho máslem a na něj dal plátky šunky. Pak jsem ještě uvařil čaj a všechno odnesl do obýváku, kde už na zemi Paťa stavěl figurky na svá místa.

   Šachy byly sice už otlučené, ale stále se s nimi dalo hrát. Našel jsem je u babičky na půdě a vzal si je. Stejně už je nikdo nepoužíval a nemyslím, že by jí chyběly.

   Posadil jsem se naproti bráchy, začali jsme hrát a přitom zakusovali chleba.

   Bylo půl osmé, když jsem se s omluvným výrazem zvedl, popadl tašku do ruky, rozloučil se s Paťou s tím, že nemá být dlouho vzhůru a vyrazil do práce.

   „Hele, Petře,“ promluvil jsem na svého zaměstnavatele. Přestal leštit sklenice a podíval se na mě. Připadal jsem si, jako by mi viděl až do žaludku.

   „Tak sis to rozmyslel?“ zeptal se mě s úšklebkem.

   „Jo, potřebuju prachy,“ přikývl jsem.

   „Fajn. Tady máš nahranou sestavu, doufám, že si to máš kde pustit,“ podíval se na mě skrze obroučky tenkých brýlí,“ přikývl jsem a vzal si od něj DVD. „Nauč se to. Budeš chodívat každý den. Víš dobře, co dělat. Nezapomeň, přesně ve dvanáct, dobře?“ znovu mě zrentgenoval pohledem. Přikývl jsem a šel jsem si za svou prací.

   Abyste věděli, klub Kobra nebyl až tak nevinný klub. Od půlnoci se v suterénu baru scházeli gayové za novými známostmi a podobně.

   Nevěděl jsem nic o tomto baru, když jsem zde žádal o práci. Petr mi hned nabídl práci jako jejich obsluha, prý bych se líbil. Odmítl jsem to a chtěl odejít, ale on se jen tak nedal. Domluvili jsme se na kompromisu a já pracoval vždy jen do půlnoci v normálním baru.

   „Už půjdu,“ řekl jsem Petrovi, když bylo něco málo po půlnoci.

   „Fajn, stav se ještě dole za Martinem pro oblečení,“ řekl mi a dál si mě nevšímal. Povzdechl jsem si. Vůbec se mi tam nechtělo, ale musel jsem.

   Vyšel jsem s baru a vešel do protější chodby, která vedla do suterénu. Místnost, do které jsem vešel byla potemnělá. Všude byly malé stolíčky a uprostřed toho všeho parket s několika tyčemi. Vedle parketu stál bar, kde přešlapoval Martin. Podél zdi jsem se naštěstí nikým nepozorován proplížil až k němu a řekl mu, co chci. Jen se na mě usmál, sáhl pod pult, odkud vytáhl černý plášť, černé úzké kalhoty z nějaké kůže, obojek s krátkými hroty a černou masku.

   „Tak se uvidíme zítra, Radime, věděl jsem, že si to nakonec rozmyslíš. Buď tu v čas, bude tu narváno,“ mrkne na mě. To už se bar zaplňuje neuvěřitelnou rychlostí a na pódium nastupují tři osoby v pláštích. Úplně stejný jsem teď dostal od Martina. Začíná hrát tajemná hudba a tři muži vyčkávají na správný okamžik, kdy ze sebe pláště strhnou. Raději odvrátím pohled. Neumím si představit, že tohle budu zítra dělat i já. Prosebně se zadívám na Martina, který se nade mnou slituje a pustí mě vchodem pro personál ven, nechtěl jsem, aby mě někdo viděl.

   Venku jsem všechno nacpal do batohu a chtěl jít domů, zaslechl jsem ale povědomé hlasy. Opatrně jsem nakoukl za roh. Vyvalil jsem oči překvapením. Do baru právě vstoupil Jirka s Markem. V baru jsem je nikdy neviděl, to znamená, že museli mířit do suterénu. Polkl jsem a raději se rychle rozběhl domů.

   Vstoupil jsem do bytu a z pokoje, který jsem obýval s bráškou, spal, opatrně jsem vzal svůj stařičký notebook a posadil se do obýváku, kde jsem ho nastartoval.

   Do mechaniky jsem strčil DVD a pustil ho. Začal jsem se učit sestavu, se kterou jsem měl zítra s mými spolupracovníky vystoupit jako další Kobra, jak se tančícím společníkům a obsluze v klubu říkalo…

7. kapitola

   Druhý den ve škole jsem skoro usínal. Téměř celou noc jsem nespal, jak jsem se učil tu pitomou sestavu a teď jsem byl docela dost utahaný.

   Když jsem odpoledne přišel domů, nastavil jsem si budík na mobilu na půl sedmou a lehl si do postele, kde jsem okamžitě usnul. Ale měl jsem smůlu, mobil mi už nějakou dobu vypovídal službu a tak se stalo i teď. Prostě nezvonil a já spal dál.

   Když jsem se s trhnutím probudil, bylo už devět hodin. Zděšeně jsem na sebe hodil mikinu, do batohu narval nějaké učení a věci na večer, rychle se rozloučil s Paťou a vystřelil do práce, kde jsem už měl zpoždění.

   „Omlouvám se, zaspal jsem,“ řekl jsem zamračenému Petrovi. Ten jen úsečně přikývl a naznačil, abych se pustil do práce. Bez řečí jsem ho poslechl.

   S hrůzou jsem sledoval hodiny, kde se ručičky hýbaly jako splašené a za chvíli ukazovaly tři čtvrtě na dvanáct.

   „Běž se připravit,“ přikázal mi Petr a přebral si objednávku, kterou jsem měl právě umíchat. Povzdechl jsem si a přikývl.

   „Hodně štěstí,“ usmál se ještě povzbudivě. Mlčky jsem se odploužil až do šatny, kde se Kobry převlékaly.

   „A hele, máme tu nováčka!“ zahalekal nějaký blondýn, který si právě oblékal dlouhý plášť. „Čau, já jsem Lukáš,“ natáhl ke mně ruku.

   „Radim,“ přijal jsem ji a křečovitě jsem se usmál. Hlučný hnědovlásek se představil jako Michal a poslední tichý černovlásek jako Pavel. Byli o něco starší než já, vlastně, Lukášovi bylo pětadvacet, Michalovi taky a Pavel měl dvacet tři.

   „Umíš sestavu ve čtyřech?“ zeptal se mě Luky. Jen jsem přikývl a nepatrně zrudl. Ušklíbl se na mě a přátelsky poklepal po zádech.

   „To zvládneš, není to tak strašný. Budeš ve dvojici se mnou, případně ti pomůžu, kdybys měl nějaký problém.“

   „Díky,“ přikývl jsem, nasadil jsem si masku a následoval ostatní Kobry na potemnělé pódium.

   „Na dnešek máme menší oživení, připojila se k nám totiž čtvrtá Kobra, zatím je to mládě, ale co my víme, co se z něj vyklube,“ řekl DJ do mikrofonu. Nejraději bych šel za ním a zakroutil mu krkem, to už se ale ozval bouřlivý potlesk a začala hrát tajemná hudba.

   Ve stejný okamžik jako mí spolupracovníci jsem se zebe strhl plášť a odhodil ho na zem. Připadal jsem si strašně všichni na mě civěli jako na kus masa, bylo mi z toho zle. Najednou jsem ale na zádech ucítil dotek, byl to Luky. Musel jsem hrát hru, za kterou jsem měl zaplaceno. Odstrčil jsem ho od sebe a chytil se tyče, u které jsem se začal vyzývavě kroutit. Lukáš to z dálky se zájmem pozoroval, pak podle scénáře pomalu přišel ke mně, chytil se rukou stejné tyče a mě si přitáhl za pas k sobě. Vedle nás to samé opakoval i Michal s Pavlem.

   Luky se mnou udělal několik otoček, pak mě chytil za zadek a vyzvedl do vzduchu. Obtočil jsem mu nohy okolo pasu a své ruce položil na ramena. Odtrhl jsem se od něj přesně tak, jak bylo ve scénáři a seskočil na zem. Ani nevím, jak rychle to stihl, chytil mě za ruku a trhl s ní tak, že jsem spadl na zem. Klekl si přede mě a pomalu se ke mně po čtyřech přibližoval.

   A takhle pokračovalo celé vystoupení, letmé doteky. Bylo mi to docela nepříjemné. Ani nevím proč. Lukáš byl hezký, ale choval se hodně namyšleně.

   Když představení konečně skončilo, ozval se ohromný potlesk a my se jako obsluha vtrousili do davu.  

   Zamrazilo mě, když jsem po několika minutách, co jsem se točil mezi stoly a snažil se ignorovat letmé doteky zákazníků, uviděl svého spolužáka, jak se na mě chtivě dívá. V duchu jsem se musel uklidňovat, že je všechno v pořádku, že mě nepozná, když jsem v masce.

   „Jak se jmenuješ,“ ozvalo se mi po chvíli u ucha. Otřásl jsem se. Jen jsem na něj vyplázl jazyk a otočil se k jinému chlapovi, který mě poplácal po zadku a zamlaskal. Ovšem Jirky jsem se nezbavil a lezl za mnou všude, kam jsem se jen hnul.

   Pokoušel jsem si ho nevšímat, ale byl neodbytný a pořád se mě na něco vyptával nebo mi navrhoval samé nechuťárny. Občas jsem měl pokušení se zasmát, když jsem si představil tváře holek z naší školy, kdyby zjistily, že jejich idol je gay.

   Trhl jsem sebou, když mě přitlačil na zeď a pokusil se políbit. Naštěstí to nestihl, jelikož ho ode mě někdo odtrhl, byl to Michal.

   „Mladej, nevíš, že líbat Kobry je proti pravidlům?“ usmál se na něj sladce.

   „Jsem stálý zákazník,“ zašklebil se na něj Jirka.

   „Možná, že jo. Ale mláďata mají také určité pravomoce,“ ušklíbl se, vzal mě okolo pasu a odvedl od naštvaného Jirky pryč.

   „Díky, Michale. Toho arogantního debila nesnáším,“ zavrčel jsem tiše.

   „Ty ho znáš?“ zasmál se můj spolupracovník.

   „Jo, je to můj spolužák a největší kretén školy.“

   „A taky nejbohatší, ne? Platí slušně, je tu pravidelný zákazník. Kdysi si mě objednal na noc. Je vážně dobrý,“ uchechtl se.

   „Co? Tys s ním spal?“

   „Musel jsem,“ pokrčil rameny. „Ale podobné věci už jsem odmítl dělat, viď, Pavle,“ přitáhl si druhou Kobru a políbil ho.

   „Vy dva spolu chodíte?“

   „Děláme i něco jiného, než chodíme,“ uchechtl se Michal znovu, ovšem dostal od Pavla pořádný šťouchanec, který ho ale spíš jen rozesmál.

   „No tak díky za pomoc,“ kývl jsem na Michala a šel obsloužit dalšího zákazníka.

8. kapitola

   „Vypadáš strašně, Radime, měl by sis vzít volno,“ starostlivě se na mě podíval Lukáš. Už to byly tři týdny, co jsem byl mezi Kobrami. Můj prospěch se docela zhoršil, jelikož i když jsem látku uměl, byl jsem natolik unavený z nedostatku spánku, že jsem nedokázal odpovědět zcela správně. Pokud jsem spal, byly to maximálně dvě hodiny. Do pěti do rána jsem byl v baru a už v sedm jsem vstával do školy, kde jsem býval do dvou, tedy s výjimkou středy, kdy jsem měl do jedné. Odpoledne jsem se snažil věnovat Paťovi, pomáhal mu s úkoly, vařil a ještě se sám učil do školy a hlavně na maturu. Navykl jsem si pít denně litry kávy, abych vůbec vydržel.

   „Jsem v pořádku,“ zakroutil jsem hlavou a pokusil se usmát. Zřejmě mi nevěřil, protože se mlčky oblékl a se smutným pohledem, který na mě hodil opustil šatnu.

   Večer probíhal jako každý jiný. Spolu s ostatními jsem obsluhoval hosty a pokoušel se ignorovat dotyky, kterými mě zasypávali.

   Ve tři hodiny ráno jsem toho měl ale už dost. I když jsem měl dneska už šest hrnků kafe, vůbec to nepomáhalo. Káva vlastně přestala účinkovat po deseti dnech. Poslední dny jsem zůstával vzhůru jen pomocí vůle.

   Vešel jsem na záchod. Nikdo tam nebyl, za což jsem byl rád. Přistoupil jsem k umyvadlu, odložil masku a do obličeje si šplíchl studenou vodu.

   Zadíval jsem se na svůj odraz do zrcadla. Musel jsem uznat, že jsem vypadal strašně. Černé kruhy pod očima, které jsem se ve škole snažil zamaskovat make-upem. Nikdo si toho naštěstí zatím nevšiml. Tvář jsem měl bílou jako papír, vlasy zplihlé a tvář propadlou.

   Z kapsy jsem vytáhl kulatý prášek, vložil ho do úst a zapil vodou z kohoutku. Poslední dobou mě příšerně bolela hlava.

   Chvíli jsem odpočíval opřený o umyvadlo, když se najednou dveře otevřely. Strnul jsem, když jsem v odrazu zrcadla uviděl tvář svého spolužáka.

   Vzal jsem svou masku a pokusil se projít okolo vyvaleného Jirky, zadržela mě ale jeho ruka, která mi až bolestivě sevřela zápěstí.

   „Co po mě k sakru chceš?“ zavrčel jsem na něj. Mlčel, rentgenoval pohledem mou tvář. Z jeho obličeje jsem nedokázal nic vyčíst, byl bez výrazu.

   „Proč jsi nikomu neřekl, že sem chodím?“ zeptal se chladně a ještě pevněji utáhl sevření okolo mého zápěstí, až jsem syknul bolestí.

   „Mě je úplně jedno, kam chodíš. Není to moje věc, tak proč bych to měl někomu říkat?“ zaškubal jsem rukou, ale vytrhnout jsem ji nedokázal. „Pusť mě! Proč hned neběžíš za kamarády a neřekneš jim, co tu dělám já?“ vyštěkl jsem naštvaně. Konečně se mi podařilo se mu vytrhnout a zbaběle jsem utekl.

……………………

   „Hej! Šobre! To co máš na tváři je make-up?“ zasmál se Jirka. Všichni ve třídě se na mě otočili a zaměřili se na můj obličej. Probodl jsem Richtera pohledem a dál si nikoho nevšímal.

   „Hleďte si laskavě svýho!“ zakřičela Týna a posadila se vedle mě. Už dva týdny se mě snažila vytáhnout ven, nikdy jsem ale nemohl.

   „Radime, co se to s tebou děje? Vážně vypadáš strašně a tvůj prospěch takovýhle nikdy nebyl!“

   „Jsem v pořádku, Týno… jen trochu unavený,“ dodal jsem, když jsem zachytil její pohled. Víc se naštěstí ptát nemohla, jelikož do třídy vstoupil náš matikář.

……………………

   Povzdechl jsem si. Na tělocvik jsem dnes neměl náladu a ani sílu. Připadal jsem si, jako zbitý pes. Dnes jsem nespal vůbec, nemohl jsem. Ani nevím proč.

   „Takže dneska si zaběhneme 12-ti minutovku,“ prohlásil profesor a připravil si stopky. Všichni jsme zaskučeli a samozřejmě se všichni začali řezat při pohledu na mě. V prváku jsem prostě patřil mezi nejpomalejší, možná kvůli své postavě, možná kvůli tomu, že jsem byl líný. Už ani nevím, všechno se za ty dva pitomé roky změnilo.

   Učitel nám to odstartoval a všichni jsme vyběhli. Běh mi nedělal problémy, a tak jsem si držel jedno z předních míst. U třetího kola se mi ale zatočila hlava a najednou nic…

……………………

   Uslyšel jsem za sebou ránu, jakoby něco spadlo. Otočil jsem se. Šobr ležel na zemi a nehýbal se. Okamžitě se k němu vrhl profesor.

   „Radime!“ poplácal ho po tvářích. „Radime, slyšíš?“ to už se kolem nich začali shromažďovat i ostatní kluci.

   „Hraje si na zajímavého,“ utrousil jsem posměšně. Profesor mě zpražil pohledem a obrátil se zpět k Šobrovi, který pomalu otevřel oči.

   „Radime, jsi v pořádku? Co se stalo?“

   „Jsem v pohodě, jen se mi zatočila hlava.“

   „Pojď si radši sednout,“ řekl učitel znepokojeně. Jen jsem zakoulel očima. Radim se zvedl a šel se posadit na lavičku, ovšem nohy se mu znovu podlomily a opět skončil na zemi v bezvědomí.

   „Radime!“ zakřičel znovu profesor, tentokrát už ho ale neprobudil. Z kapsy proto rychle vytáhl starý mobil značky Nokia a vytočil číslo 155. Chvilku něco mluvil do telefonu, neposlouchal jsem ho, radši jsem se posadil na trávník a zamračeně se díval na oblohu.

   Za pár minut už jsme slyšeli houkat sanitku, která zastavila u brány hřiště. Z vozu vyskočili dva muži s nosítky a doktorka, k mé vlastní smůle má matka.

   „Jak dlouho je v bezvědomí?“ zeptala se hned profesora, když přiběhla k Šobrovi.

   „Asi pět minut, předtím omdlel ještě jednou, ale to jsem ho probudil,“ řekl nervózně.

   „Nejspíš zkolaboval z přílišného napětí, co jste dělali před tím?“

   „Běhali 12-ti minutovku, ale nepřipadalo mi, že by ho to nějak zvlášť vyčerpalo. Radim nevypadal nejlépe už před hodinou.“ Dva saniťáci mezitím přesunuli Šobra na nosítka a přenesli do sanitky.

   „V pořádku, ozveme se vám,“ přikývla matka a taky odběhla.

9. kapitola

   Když jsem otevřel oči, bylo kolem mě bílo. Zmateně jsem zamrkal a rozhlédl se okolo sebe. Podle přístroječků okolo mě a postele, na které jsem ležel, jsem usoudil, že jsem v nemocnici.

   Otočil jsem hlavu, když se dveře otevřely a dovnitř vešla usměvavá doktorka, někoho mi velice připomínala.

   „Tak jsi se nám probral,“ usmála se ještě víc a posadila se vedle mě na postel.

   „Co tu dělám?“ vyhrkl jsem hned.

   „Zkolaboval jsi při hodině tělocviku,“ oznámila mi. „Dělali jsme ti několik vyšetření,“ tentokrát se zamračila. „Řekni mi, kdy jsi naposledy pořádně jedl nebo spal?“

   „Nevím,“ zamračil jsem se a začal se hrabat z postele.

   „Tak to prr. Kam si myslíš, že jdeš?“ postavila se a naštvaně si dala ruce v bok.

   „Musím pro bráchu do školy a taky mám své povinnosti.“ ´Proč si zrovna předevčírem musela paní Málková zlomit nohu?´ Nadával jsem v duchu.

   „Dvakrát jsi zkolaboval, Radime! Nikam nepůjdeš, hezky zůstaneš tady a zotavíš se, rozumíš? Taky potřebuju číslo na tvé rodiče.“

   „Nepotřebujete, oni jsou totiž mrtví,“ zavrčel jsem. „Vy to nechápete, bráška má jen mě, co si myslíte, že udělá, když pro něj nepřijdu tak, jak jsem slíbil?“

   „Tak uděláme kompromis. Já se postarám o vyzvednutí tvého bratra, něco mu uvařím, pomůžu s úkoly a ty tu několik dní zůstaneš. Ne, nemáš na výběr,“ řekla než jsem stihl protestovat. „Když všechno půjde dobře, můžeš být za tři až čtyři dny doma.“

   „Čtyři dny?“ vykřikl jsem. „To nepřichází v úvahu! Chci podepsat revers, musím do práce!“ zbrkle jsem vstal, ale zatočila se mi hlava, a tak jsem opět skončil na posteli.

   „V tomhle stavu tě nikam nepustím, mladíku. Zůstaneš tady! Do které školy chodí tvůj bráška?“

   „Na Jungmanovu základní,“ povzdechl jsem si poraženecky. Tuhle doktorku bych nejspíš nepřehádal.

   „Dobře, teď si tedy lehni do postele a odpočívej, je ti to jasný?“

   „Ano,“ rezignoval jsem, vlezl pod peřinu a zavřel oči. Než se za doktorkou zavřely dveře, usnul jsem.

…………………..

   „Doktorko Richtrová, na dálnici byla hromadná autonehoda, vezou nám sem raněné,“ řekl udýchaně jeden z mladších doktorů. Zaklela jsem v duchu, přece jsem slíbila Radimovi, že se postarám o jeho bratra. Co mám teď dělat?

   Bylo jediné východisko. Z kapsy lékařského pláště jsem vytáhla mobil a vytočila číslo svého syna.

   „Jirko! Dneska se zdržím v práci, potřebuju jednu laskavost.“

   „Ale mami! Víš, že dnes mám trénink! Nemám čas!“

   „Tak si ho prostě uděláš!“ zakřičela jsem do telefonu. Nesnášela jsem ty jeho výmluvy. I když byla pravda, že dnes měl hokejový trénink, ale přesto…

   „Udělala bych to sama, ale vezou nám sem oběti dopravní autonehody. Potřebuju, abys vyzvedl bratra Radima Šobra ze školy, chodí na základní Jungmanovu.“

   „Děláš si srandu? Já nebudu dělat chůvu nějakému capartovi, natož Šobrovi! Ať si pro něj zajde sám!“

   „Radim tu několik dní bude muset zůstat, není na tom nejlíp! A ty koukej mazat do té školy nebo uvidíš!“ naštvaně jsem mu položila telefon a pospíchala k právě přijíždějícím sanitkám.

……………………

   Mrštil jsem s telefonem na postel. Nějakému prckovi dělat chůvu? Já? To už je příliš! Ovšem svou matku bohužel znám natolik dobře, že kdybych tam nešel, tak by mě nejspíš rozčtvrtila a pak ty čtvrtky poskládala, aby mi mohla ještě vynadat a stejně bych do té školy pro něj musel.

   Popadl jsem batoh s věcmi do hokeje, kdybych měl štěstí a stalo se něco, co by mi zabránilo to škvrně vyzvednout a vyrazil jsem z domu.

   Nechápu, proč pro něj prostě nemohla zajít moje pitomá pubertální sestřička. Někde si lítá s kamarádkami po nákupech a utrácí majlanty za kraviny. Může si to dovolit, proč by ne, jen pak s těmi krámy nemá co dělat nebo neví, co si z těch tun oblečení vzít na sebe. Co jí sluší, co je modernější a podobné hovadiny, co mě nikdy nezajímaly.

   Stojím na chodníku před školou a vztekle podupávám nohou. Právě zvonilo a ze základky se hrnou ti malí caparti. Nechápu, proč zrovna v pátek musím mít jen čtyři hodiny a z toho dva těláky. I když je fakt, že v pondělí mám třeba osm v kuse, že…

   Konečně sem uviděl toho prcka, co sem ho viděl jít do školy se Šobrem. Zhluboka jsem se nadechl a vydal se k němu.

   „Ty seš asi Patrik Šobr, co?“ zeptal jsem se a pokusil se znít ne moc nepřátelsky.

   „Jo… ty jsi Radimův kámoš, že? Nevíš, kde je? Měl mě tu čekat,“ zatvářil se smutně.

   „Měl nehodu v tělocviku a je v nemocnici, měl jsem tě vyzvednout,“ řekl jsem s nezájmem. Bylo mi to jedno. Prostě jsem měl toho caparta zavést domů, pomoci mu s úkoly a tím moje úloha skončila.

   „Radim je v nemocnici?“ vyjekl až skoro hysterickým tónem.

   „Klid, bude v pohodě.“

   „Chci jít za ním… prosím,“ udělal na mě velké psí oči. Jen jsem protočil oči v sloup a zamířil do nemocnice.

   Ne recepci jsem se zeptal sestry, kde Šobr leží a pak pokoj tomu capartovi pomohl najít. Pustil jsem ho dovnitř a sám jsem se posadil na chodbě na lavici.

   „Jirko, co tu děláš? Měl jsi zavést Radimova bratra domů!“ rozčíleně se ke mně blížila matka.

   „Chtěl jít za bráchou, tak jsem ho sem zavedl.“

   „Cože? Děláš si srandu?“ skoro na mě zakřičela a rychle přistoupila ke dveřím do pokoje. I já jsem se docela polekal toho, co jsem uviděl. Radim ležel na posteli bledý jako smrt a nejspíš spal. Toho caparta jsem nemohl dlouho najít až jsem ho konečně uviděl v rohu místnosti, nohy měl skrčeny pod bradou, celý se otřásal jak se snažil zadržet vzlyky a z očí mu tekly obrovské slzy.

10. kapitola

   „Ty jsi Patrik, viď?“ pojď se mnou. Chytla matka toho prcka za ruku a vyvedla ho z pokoje. Posadila ho na židli a sama si před něj přičapla.

   „Co se děje?“ zeptala se ho starostlivě.

   „Říkal… říkal, že mě neopustí… on umře, viďte,“ vzlykal.

   „Ne, neboj se. Radim bude v pořádku, jen si musí pořádně odpočinout, za pár dní ho pustíme domů.“

   „Naši taky říkali, že se za pár dní vrátí a já už je nikdy neviděl,“ zašeptal Patrik, ale naštěstí už nebrečel.

   „Nemusíš se bát, Paťo. Radim by tě tady nenechal. Teď půjdeš tady s Jirkou, pomůže ti s úkoly do školy dobře?“

   „Můžu se přijít zítra za Radimem podívat?“

   „Můžeš,“ usmála se na toho caparta a postavila se.

   „Tak pojď,“ povzdechl jsem si a vydal se směrem k východu z nemocnice.

   „Hej, caparte… máš rád hokej?“ zeptal jsem se toho prcka. Podíval se na mě se zářícíma očima.

   „To si piš, že jo!“

   „Mám teď trénink, nechceš jít se mnou?“

   „Jo!“ vypískl a nadšeně poskočil na chodníku. Ušklíbl jsem se a zamířil ke stadionu.

   „Na jaké pozici hraješ?“ vyptával se hned.

   „Jsem v útoku.“

   „Miluju hokej, je to můj nejoblíbenější sport. S Radimem jsem se vždycky díval na zápasy, i když on hokej nemusí, kvůli mně se vždycky díval,“ brebentil a brebentil.

   „Posaď se sem, dobře?“ ukázal jsem na lavičku u kabin a odešel se převléknout. Ani jsem nedoufal, že se sem dneska dostanu.

   Konečně jsme všichni vyjeli na led. Miloval jsem ho, hokeji jsem se věnoval od svých dvanácti let a stále více mě to baví. A musím říct, že jsem i dobrý, většina gólů, které padnou je mojí zásluhou a to není vychvalování, ale pravda.

   Když byla první přestávka, posadil jsem se na lavici vedle Patrika a napil se vody.

   „P-páni, to j-je s-skvělý z-zápas,“ zadrkotal zuby. Poprskal jsem svého spoluhráče šťávou, jak jsem se rozesmál.

   „Měl sis vzít moji mikinu, když ti byla zima. Ještě od matky dostanu, že ses kvůli mně nachladil,“ rozesmál jsem se a přetáhl jsem mu svoji o několik velikostí větší mikinu přes hlavu. No jo, prostě sem si neuvědomil, že mu bude zima, nikdy jsem se o ostatní moc nezajímal.

   „Díky,“ zazubil se na mě. Jen jsem se ušklíbl a vyjel znovu na led.

…………………

   „A ten tvůj zákrok, jak ti přihrál ten velikánský kluk, ten byl vážně úžasnej! Nejlepší zápas co jsem kdy viděl, lepší než NHL!“ mlel Patrik, když jsem šli směr Šobrův barák.

   „Děláš ještě nějaký sport?“ zeptal se mě se zájmem.

   „Ty jsi nějaký zvědavý,“ zamračil jsem se.

   „Ale jo, dělám ještě kickbox… ale teprve čtyři roky,“ pokrčil jsem nakonec rameny.

   „Jsme tady,“ ukázal na šedý panelák v ulici blízko baru Kobra. Pozvedl jsem obočí.

   „Tady bydlíte?“ pokusil jsem se, aby můj hlas nezněl s odporem.

   „Jo,“ pokrčil rameny a odemknul dveře od bytu ve třetím patře.

   „A tvoji rodiče jsou v práci?“ zeptal jsem se. Až teď mě na napadlo, proč ho nevyzvedl někdo z nich. Zarazil se v polovině pohybu.

   „Radim ti to neřekl?“ zeptal se šeptem.

   „Ne, neptal jsem se ho na to.“ Musel jsem si gratulovat, ani jsem nelhal. Já se vlastně se Šobrem skoro vůbec nebavil, jen občasné úšklebky a tak.

   „Oni… oni… Kvůli tomu… odejít… babička…“ koktal nesmyslně a po tváři mu začaly stékat slzy.

   „Patriku?“ oslovil jsem ho opatrně.

   „Zemřeli před… před dvěma lety,“ zašeptal nakonec.

   „Promiň,“ zašeptal jsem. Ale slyšel jsem se vůbec dobře? Já se omluvil? Omluvil? To je snad poprvé v životě! A zrovna Šobrovi! To snad není možný! Nadával jsem na sebe v duchu.

   „Víš co, běž si nachystat sešity s úkoly a já zatím nachystám něco k jídlu a přijdu za tebou,“ přerušil jsem trapnou chvíli ticha. Prcek mlčky přikývl a odešel do pokoje. Zamířil jsem směrem, kde jsem myslel byla kuchyně. No… ona to vlastně nebyla ani tak kuchyně, ale jeden pokoj, který byl dohromady obývákem, jídelnou a kuchyňským koutem. Otřásl jsem se při myšlence, že bych tady musel bydlet, bylo to nechutné.

   V mrazničce jsem našel díky Bohu párky, které jsem dal vařit. Na nic složitějšího jsem si netroufnul.

   Docela jsem se i divil, že všechny úkoly si udělal bez chyby a sám. Téměř jsem na něj nemusel dávat pozor, proto jsem čas věnoval prohlédnutí si pokoje.

   Byly v něm dvě postele a dva malé stolíky. Na tom druhém než na kterém psal Patrik ležel starý mírně otlučený notebook, nejrůznější poznámky a maturitní otázky do školy a taky jedna fotka, která byla ale položena aby nešla vidět. Vzal jsem si do ruky a zadíval se na ni.

   Byl na ní Radim, jak jsem ho znával, vedle něj malý Patrik a za nimi dvojice dospělých, kteří se šťastně smáli.

   „To jsou naši,“ posadil se Patrik vedle mě a zadíval se na fotku. „Je to to jediné, co nám po nich zbylo.“ Překvapeně jsem se na něj podíval a musím přiznat, docela jsem se i bál, že se znovu rozbrečí, což se naštěstí nestalo.

   „Když zemřeli, museli jsme k babičce na Moravu. Nemá nás ráda a všechno co našim patřilo buď spálila nebo si nechala. Dokonce i na školu a na oblečení nám musel Radim vydělávat. A vlastně vydělává do teď abych nemusel do děcáku…“ dokončil šeptem.