Minde

10. kapitola

(Riley)

   „Vážně to zvládneš, Riley?“ podíval se na mě skepticky Nico.

   „Už jsem někdy něco nezvládl? Neměj strach, prostě mi buďte po ruce tady a všechno bude v pohodě.“

   „Co když se mu nepodaří napíchnout?“ kývl směrem ke shrbenému vyhublému klukovi, který seděl na točící židli a sledoval na internetu porno.

   „Nico, je to nejlepší hacker, jakého znám, takže nemluv blbosti,“ zamračil jsem se a oblékl si černé sako.

   „Fajn, zbraň máš?“

   „Jistě.“

   „Vysílačku? Pavoučky? A…“

   „Nico, mám všechno. Chováš se, jako bych to dělal poprvé,“ položil jsem mu ruku na rameno.

   „Promiň, jen z toho mám špatný pocit. Je to pevnost, víš vůbec, jak se dostaneš ven?“

   „To budu muset vyřešit až na místě.“

   „Hele, nechceš se na to radši vykašlat?“

   „Nikdy jsem nic nevzdal, jen ty pitomé nerealizovatelné mise, jako Archa úmluvy, jsem nebral na vědomí. Tohle zvládnu taky. Je to výzva, mám rád výzvy.“

   „Fajn, ale nečekej, že ti do vězení budu nosit koláče.“ Zasmál jsem se, rozcuchal mu vlasy a vzal si klíče od auta.

   „Buďte připravení.“ Čekal jsem jen na krátké přikývnutí, pak jsem spěšně vyrazil ke dveřím, aby tahle noc byla do nejdříve za mnou.

   Jes byl v kuchyni a pomáhal Pierrovi. Moc toho od včerejška nenamluvil. Zdál se mi takový… zaražený, skoro se mi ani do očí nepodíval, jakoby se něčeho bál…

   Teď ale nebyl čas to řešit, teď jsem se musel soustředit na něco důležitějšího. Pevně jsem sevřel volant, když jsem se blížil k obrovské vile Saveria Aretina. V krvi se mi zvedla hladina adrenalinu a cítil jsem po těle takové mravenčení. Usmál jsem se na vrátného, který si mě odškrknul na seznamu hostů. V duchu jsem ocenil Lorenzovu práci a zaparkoval vedle dlouhé řady aut. Bylo vidět, že Saverio Areti byl hodně bohatý muž.

   Nepříjemně jsem se ošil, když jsem vešel do sálu. Bylo tu tolik lidí. Daleko raději jsem měl klidnější akce, kde bylo maximálně několik kamer a pár strážných. Většinou to totiž byli idioti a dali se snadno oklamat, tady to bylo něco jiného, nebezpečného.

   Vzal jsem si od číšníka sklenku šampaňského a nenápadně se proplétal mezi lidmi. Přesně jsem věděl, kde co je a také jsem věděl, kde ukrývá své poklady.  

   Nějakou dobu jsem se jen tak potloukal sálem. Občas se zastavil u nějaké zuřivě diskutující skupinky, kde to vypadalo, že si mě nebudou moc všímat. Ovšem bedlivě jsem sledoval sál a hlavně ochranku v něm. Všiml jsem si pouze dvou ozbrojených mužů a překvapivě to vypadalo, že vchod do ´místnosti pokladů´ nehlídají.

   Ztuhl jsem, když jsem si na druhém konci sálu všiml známé blonďaté hlavy. Marisa stála po boku Oliviera Aretina a… líbala ho? Beze slova jsem na ně hleděl, tohle… co to mělo znamenat?

   „Zaujala vás señorita Marisa?“ přistoupil ke mně starší pán.

   „Ano, vy ji znáte?“

   „Samozřejmě, je to budoucí manželka mého vnuka Oliviera. Dnes se zasnoubili,“ usmál se a poplácal mě po rameni než odešel. Bezděčně jsem sevřel ruce v pěst. Takže se mnou si jen hrála. To já jsem ji dostal do vyšší společnosti a ona… Dělala ze mě blba a za mými zády cukrovala s tím arogantním bastardem! Vzteky jsem viděl rudě. Odvrátil jsem pohled a pokusil se uklidnit a zaměřit se na to, proč jsem sem přišel.

   Pomalu jsem se vydal k východu ze sálu. Nenápadně jsem prošel dveřmi a obezřetně se vydal dlouhou potemnělou chodbou. 

   Nezpozorován jsem přišel až ke dveřím, u kterých byl zámek s číselným kódem. Vytáhl jsem z vnitřní kapsy svého saka ´pavouka´ a připevnil ke spodní straně krabičky. Pavouk byl malý přístroj (jen mezi námi setsakra drahý a téměř nemožný k sehnání), pomocí kterého se dokážete nabourat do téměř každého systému a vymámit z něj heslo nebo kód. Nejlepší na tom bylo, že ho stačilo připnout k jednomu zařízení napojenému na domovní systém a dostali jste se do celého ochranného systému. Sice ostatní programy potom zrušit nebylo tak jednoduché, ale Lorenzo dokáže zázraky.

   „Tak se ukaž, Lorenzo,“ zašeptal jsem do mini vysílačky.

   „Jasná páka, šéfe,“ ozval se mi v uchu hlas. Na display začaly naskakovat číslice a nakonec se rozsvítila zelená kontrolka. Dveře se ze zasyčením otevřely a odkryly mi tak vchod do místnosti.

   „Lorenzo, dokážeš zrušit ty detektory pohybu?“

   „Už se na tom pracuje… Mám to, ale dlouho to nevydrží, pospěš si, máš šest minut devatenáct sekund.“

   Rychlým krokem jsem se vydal do místnosti velikosti fotbalového hřiště. Jo, šest minut bude asi málo. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Všude byly nějaké cenné kousky, ale já potřeboval jen dva!

   Když jsem očima projížděl halu, uvědomil jsem si, že všechny věci jsou uspořádané podle dobových period, prostě jsou zaškatulkované.

   Napravo ode mě byly věci z Kristovy doby – věci jako topánky Ježíše Krista, Turínské plátno – nad čímž jsem zvedl překvapeně obočí.

   Byl tam koutek templářské doby, ovšem moji pozornost upoutala socha Anubise několik metrů za úsekem doby císaře Čchin Š'-chuang-tina. Spěšně jsem se tam vydal.

   Vytáhl jsem z kapsy ruční řezačku skla a opatrně se pustil do vyřezávání dost velkého oválu. Netrvalo mi to dlouho, už jsem v tom nějakou tu praxi přeci jen měl.

   „Dvě minuty, Riley, pospěš si,“ zahučel mi do ucha Nico.

   Spokojeně jsem odstranil sklo a sáhl do vitrínky pro šperky. Jen co jsem je ale zvedl z podložky, aktivovalo se čidlo pohybu a rozezvučel se alarm.

   „Kurva!“ zaklel jsem sprostě a rozběhl se k hydraulickým dveřím, které se zavíraly. Proklouzl jsem na poslední chvíli, ale byl jsem si dobře vědom kroků, které se rychle přibližovaly, potřeboval jsem zdrhnout. Nasadil jsem si na hlavu kuklu a vyběhl schody do dalšího patra, jinou možnost jsem neměl.

   „Riley, vypadni z tama!“ řval na mě Nico.

   „Jasné, já tu asi hraju karty!“ zavrčel jsem podrážděně. Samozřejmě, že jsem se snažil zmizet, ale okolnosti mi to neumožňovaly. Navíc, když se na druhé straně chodby, kterou jsem běžel, objevila další ochranka. V duchu jsem znovu zaklel, vyhnul se kulce a zapadl do nejbližších dveří.

   V místnosti, ve které jsem se ocitl, nebyl žádný jiný východ, odhodlal jsem se k zoufalému řešení – okno. Mým štěstím bylo, že pod ním byl bazén, i když…

   Spěšně jsem vytáhl zbraň a rozběhl se proti oknu, které jsem obdaroval několika střelami. To už se dveře za mnou rozrazily a ochranka vběhla dovnitř. Zadržel jsem dech a skočil do bazénu. Potopil jsem se pod hladinu a okamžitě si uvědomil, jak na mě oblečení těžkne, což mě zpomalilo a já ucítil, jak se mi do paže zavrtala jedna kulka. Tlumeně jsem vykřikl a rychle vylezl z bazénu. Měl jsem štěstí, že v jeho okolí byla poměrně hustá vegetace, ve které jsem se alespoň na chvíli schoval. Ruka mě pálila jako čert, ale nebyl čas na odpočinek, běžel jsem k autu, které jsem měl naštěstí zaparkované na strategickém místě.

   Smykem jsem se otočil, to už jsem ale spatřil, jak ke mně spěchají muži v drahých oblecích se zbraněmi v rukou. Nečekal jsem na ně, spěšně jsem vyrazil k bráně.

   „Kurva!“ zaklel jsem znovu, když se začala zavírat. Věděl jsem, že i když to vytáhnu na nejvyšší možnou rychlost na tomhle štěrku, nestihnu to.

   „Lorenzo, zastav tu bránu, hned!“

   „Sakra snažím se! Nejde to!“

   „Dělej!“

   „Nejde to, nemůžu… moment!“ brána sebou cukla a na chvilku se zastavila, což stačilo k tomu, abych projel, bohužel to odnesla obě zpětná zrcátka.

(Jesse)

   Unaveně jsem se doploužil do bytu. Připadalo mi, že mám ruce úplně rozmočené a zdřevěnělé. Hned za dveřmi jsem se málem srazil s nějakým vyhublým podivně zkrouceným klukem, jakoby pořád seděl za počítačem nebo tak. Něco říkal italsky a zuřivě přitom gestikuloval směrem k Nicovi. Ten mě prudce odstrčil a sám vyběhl ze dveří. Měl ve tváři takový podivný výraz, jakoby strach. Nad tím jsem teď ale nepřemýšlel, okamžitě jsem pomyslel na možnost návratu do svého světa. Bohužel ať jsem hledal jak jsem chtěl, žádný mobil, ani jiné zařízení ke spojení se s otcem, jsem nenašel. Vlastně… když jsem nakoukl do Nickova pokoje, spatřil jsem na stole notebook. Rychle jsem k němu zamířil, ale když jsem zahýbal myší chtěl po mě heslo.

   „Sakra!“ zaklel jsem nahlas. Než jsem ale stihl přemýšlet nad heslem, uslyšel jsem někoho u dveří. Spěšně jsem vyšel z pokoje a ztuhl v polovině druhé místnosti.

   Nico podpíral Rileyho, ze kterého kapala voda a z ruky mu kanuly obrovské kapky krve, které dopadaly na světlé lino.

   „Co se…“ neodvážil jsem se otázku dopovědět. Riley si s bolestným výrazem sundal sako a košili. Zalapal jsem po dechu, když jsem spatřil krvavou ránu v levé paži.

   „Nico, mám… tam kulku, musíš ji vydělat,“ zachrčel Riley. Podíval jsem se na tmavovláska, který vedle mě nehybně stál. Byl bledší než papír a zbarvoval se do zelena.

   „Je mi zle, promiň, nemůžu,“ chytil se za ústa a pospíchal se vyzvracet do koupelny.

   „Jesi…“ otočil se tmavovlásek na mě.

11. kapitola

(Jesse)

   „Měl bys do nemocnice.“

   „Nemůžu do nemocnice!“ vyjekl. „Sakra, prosím… prosím vydělej mi tu kulku.“

   „Co se stalo.“

   „Jesi,“ zaúpěl a bolestí přivřel oči. „Vysvětlím ti to, jen… prosím, v kuchyni je nůž.“

   Nejistě jsem vešel do kuchyně a vzal velký nůž. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale ta bolest v Rileyho tváři a… Z baru jsem vytáhl láhev whisky a zdezinfikoval jsem s ní nůž stejně jako svoje ruce.

   „Nico, potřebuju, abys ho podržel,“  houkl jsem směrem k černovláskovi, který stál u dveří koupelny ve tváři pořád zelený. Nejistě přikývl a přešel k nám.

   „J-já nesnáším krev,“ zamumlal a odvrátil hlavu. Chápavě jsem přikývl a omyl vodou krvavou ránu na ruce. Riley měl pravdu, kulka neprošla skrz, stále byla v ruce.

   „Budu ti tu ránu muset rozříznout, jinak se k ní nedostanu,“ řekl jsem nejistě.

   „Hlavně už prosím dělej.“ Mlčky jsem přikývl a přiložil čepel nože k ráně. Ruka se mi mírně chvěla, přece jen řezat do živého člověka, navíc při vědomí, bylo dost uhozené. Nico měl křečovitě zavřené oči a držel Rileyho. Zhluboka jsem se nadechl a zajel nožem do masa. Ucukl jsem rukou, když Riley zakřičel bolestí a chtěl svou rukou uhnout. Nico mu to ale nedovolil a já znovu přiložil čepel k ráně. Tmavovlásek zatínal zuby, oči měl křečovitě sevřeny a po čele mu stékal pot smíchaný se slzami.

   „Fajn, Nico, otírej tu krev,“ poručil jsem černovláskovi.

   „Nesnáším krev, ty imbecile.“

   „Tak ho tu nech vykrvácet!“ zařval jsem na něj a vrazil mu do ruky ručník. Roztřesenýma rukama začal ránu, ze které vytékala krev umývat.

   Mírně jsem rozevřel ránu v ruce a znovu k ní přiložil špičku nože. Zajel jsem do rány a během chvilky narazil na kulku. Zajel jsem hlouběji až Riley znovu vykřikl bolestí a vyrýpnul ji.

   „Je venku,“ vydechl jsem úlevně. „Ale potřebuješ šití,“ zadíval jsem se na muže před sebou.

   „V koupelně… v lékárničce je jehla,“ zachrčel.

   „Cože? Já ti to nebudu šít!“ vyjekl jsem zděšeně.

   „Jesi… prosím. Ve skříňce pod televizí je vlasec.“ Prkenně jsem pro všechno došel. Vždyť já jsem v životě nic nešil! Jak mám někomu asi zašít ránu?

   „Já neumím šít, Riley,“ přiznal jsem se, když jsem v ruce držel obě věci.

   „Vlasec navlékni na jehlu a udělej na konci suk. Začni od spodu rány a postupuj k vrchu.“

   Dělalo se mi zle. Pokaždé, když se jehla zanořila do masa, Riley sykl bolestí. Snažil jsem se, aby všechny stehy byly stejné, ale i tak byl výsledek poměrně kostrbatý. Hlavní ale bylo, že rána přestala tak moc krvácet. Sice ne zcela, ale alespoň trochu. Z lékárničky jsem vzal obinadlo a ránu zavázal. Když jsem skončil, zjistil jsem, že je Riley v bezvědomí. Moc mě to nepotěšilo, ale netušil jsem, co mám dál dělat. Nico seděl v křesle a hlavu měl skrytu v dlaních.

   Hadrou jsem utřel podlahu od krve a všechno, včetně košile a saka jsem hodil do vany se studenou vodou, aby se to alespoň trochu odmočilo. Rileymu jsem setřel z čela pot a nechal ho na sedačce, pak jsem se posadil naproti Nicovi.

   „Takže? Co se stalo.“ Černovlásek mlčel a nevypadal, že by se mi chystal odpovědět.

   „Tak hele! Já mu tam tu kulku mohl nechat! Myslím, že si zasloužím odpověď!“ zasyčel jsem naštvaně na Nica. Ten kluk mi už vážně lezl na nervy.

   „Jsem zloděj, Jesi,“ ozvalo se zachraplání ze sedačky. „Dnes jsem se dostal do menší pevnosti a nepočítal s jedním bezpečnostním systémem. Spustil jsem alarm a na útěku mě postřelili,“ řekl, aniž by se mi přestal dívat do očí.

   Spěšně jsem se postavil, když se na sedačce pohnul a o krok ustoupil.

   „Myslím, že kdybych ti chtěl ublížit, už dávno bych to udělal,“ ušklíbl se a tvář se mu zkřivila bolestí, když pohnul zraněnou rukou. Samozřejmě, že mi mohl ublížit, ale netušil, že jsem prezidentův syn. Byl to zloděj, sakra, co…

   „Jesi?“ trhl jsem sebou, hodně jsem se zamyslel a teprve teď jsem si všiml, že Riley stojí na nohou, druhou rukou si drží ránu a dívá se na mě.

   „A-ano?“

   „Díky,“ pousmál se. Rychle jsem ho podepřel, když se nebezpečně zakymácel.

   „Ztratil jsi hodně krve, neměl by ses takhle vysilovat,“ zamumlal jsem a pomohl mu do jeho ložnice na postel.

   „Jesi, jen chci vědět…“ zavřel oči a nadechl se. „jestli půjdeš na policii.“ Na policii? Proč? Já tam přece ani nemůžu, kdoví, co jim mátina navykládala.

   „Ne, nepůjdu,“ zakroutil jsem hlavou a odešel z místnosti.

   „Proč jsi to udělal?“ zeptal se mě Nico se založenýma rukama na prsou. Do tváří už se mu trochu vrátila barva.

   „Měl jsem ho snad nechat vykrvácet?“ zavrčel jsem.

   „Měl v sobě kulku a prakticky ho neznáš.“

   „Taky mi pomohl,“ pokrčil jsem rameny.

   „J-já… díky. Riley je pro mě jako starší bratr, nevím, co bych dělal, kdybych ho ztratil, mám jen jeho,“ povzdechl si a sklopil hlavu.

   „Měl by do nemocnice,“ trval jsem si na svém. S tímhle jsem neměl žádné zkušenosti a hrozil se toho, jaké to bude mít následky.

   „Nemůže do nemocnice. Saverio Areti není jen tak někdo, je to hodně vlivný muž. Co myslíš, že by se stalo, kdyby se dozvěděl o někom postřeleném v nemocnici. Není to svatoušek a svůj poklad si žárlivě střeží. Riley nemůže do nemocnice,“ zakroutil Nico hlavou, zatímco ukládal do sametové krabičky zlaté šperky.

***

   Bylo okolo půlnoci, když jsem se šel na Rileyho podívat do ložnice. Neklidně se vrtěl na posteli a nepravidelně oddechoval. Když jsem mu sáhl na čelo, zjistil jsem, že má vysokou horečku. Tiše jsem zaklel, tohle se mi ani trochu nelíbilo.

   V koupelně jsem ze skříňky vytáhl velkou osušku a namočil ji do ledové vody.

   „Riley, Riley, vzbuď se,“ zatřásl jsem s ním opatrně. Oči měl úplně skleněné, leskly se horečkou. „Potřebuju, aby ses posadil, máš vysokou horečku,“ řekl jsem a odkryl ho. Pomohl jsem mu do sedu, přičemž muž bolestně zasténal a pak jsem mu okolo nahého trupu omotal mokrou osušku s cílem mu alespoň trochu srazit horečku. Taky jsem mu vnutil paralen, který jsem také objevil v koupelně v lékárničce.

   Potom jsem z koupelny donesl menší ručník, také nasáklý ledovou vodou a položil mu ho na čelo.

   Celou noc jsem proseděl v křesle u okna a často se budil. Nespalo se mi dobře a musel jsem si přiznat, že jsem měl o něj strach. Snažil jsem se mu vyměňovat obklady co nejčastěji, aby měl na sobě pořád něco chladného. Bohužel to vypadalo, že mu horečka neklesla. Ráno jsem o něj měl už vážně strach a nervózně jsem přecházel po pokoji.

   „Tos tu byl celou noc?“ vešel do ložnice Nico.

   „A co jsem měl dělat? Má vysokou horečku, musí do nemocnice!“

   „Ty to pořád nechápeš, co?“ zařval černovlásek. „Saverio ho zabije!“

   „Přestaňte se hádat,“ ozval se z postele chraplavý hlas.

   „Riley, musíš do nemocnice. Nedaří se mi tu horečku srazit.“

   „Jesi… to nejde,“ zakroutil hlavou a roztřeseně se posadil. Rty pevně tiskl k sobě, bylo vidět, že ho rána hodně bolí. „Nico, běž do baru… a zařiď vše, co je potřeba, nejspíš tam dnes nepřijdu.“ Černovlásek přikývl a zmizel.

   „Převážu ti tu ránu,“ zavrčel jsem a přisedl si k němu s novým obinadlem.

   Trhl jsem sebou, když jsem odkryl zahnisanou ránu.

   „Tohle už není sranda, Riley, potřebuješ doktora!“ Vztekle jsem na muže před sebou hleděl. Vlasy měl slepené potem a jeho tvář byla bledá. Dlouho mlčel, než nakonec promluvil.

   „Ve stolku… v první šuplíku mám mobil. PIN je 6348. V adresáři je číslo na doktora Benigniho, je to jeho soukromý mobil, přesto kdyby to zvedl někdo jiný, chtěj jen jeho… Řekni mu, co se stalo,“ upřel na mě své hnědé oči. Mlčky jsem přikývl a vytáhl ze šuplíku mobil.

   „6348,“ zopakoval mi PIN. Přikývl jsem a vyšel z ložnice. Měl jsem v ruce mobil, mohl jsem… mohl jsem zavolat otci! Ale… Zoufale jsem se podíval na postavu ležící v posteli. Potřeboval doktora, hned. Co kdybych ho zavolal a pak se ozval otci!

   Rychle jsem v adresáři našel číslo na doktora Benigniho a zmáčkl tlačítko k vytáčení. Nezvonilo to dlouho.

   „Prego, dottore Benigni!“ ozvalo se ze sluchátka.

   „Dobrý den…“ promluvil jsem anglicky, a když zjistil, že doktor naštěstí perfektně rozumí, stroze jsem mu vysvětlil problém. Ulevilo se mi, když se na podrobnosti neptal a přislíbil, že okamžitě přijede.

   Poodstoupil jsem dál od otevřených dveří ložnice a začal vytáčet číslo otcova soukromého mobilu. Skoro jsem se rozbrečel, když přístroj v mých rukou hlasitě zapípal, na display se objevila ikonka prázdné baterky a obrazovka zčernala.

12. kapitola

(Jesse)

   „Doktor už jede,“ řekl jsem Rileymu, když jsem vešel zpět do ložnice. Otevřel oči a zadíval se na mě. Moc se mi ten pohled nelíbil. Ošil jsem se pod ním a raději se posadil do křesla k posteli.

   „Byl jsi tu celou noc,“ řekl nakřáplým hlasem skrze suché rty. Nadzvedl jsem mu hlavu a nechal ho, aby se alespoň trochu napil ze sklenice s vodou.

   „Jo, byl,“ přikývl jsem.

   „Proč?“ Jeho otázka mě překvapila. Proč jsem u něj byl? Nebylo… nebylo to snad dost jasné?

   „Trochu hloupá otázka, nemyslíš? Postřelili tě, nechal sis kulku vytáhnout mnou, nechal sis to ode mě zašít a máš vysokou horečku, samozřejmě, že jsem tu byl!“

   „Jsem zloděj, Jesi… to ti to nevadí?“

   „Nepřežil bych tu bez tebe… dlužím ti to,“ řekl jsem tiše. Ušklíbl se a zavřel oči.

   Zvedl jsem se, když se ozvalo zaklepání na dveře.

   „Doktor Benigni?“ zeptal jsem se pro jistotu muže, který stál ve dveřích. Když přikývl, pustil jsem ho dovnitř a nasměroval do Rileyho ložnice.

***

(Riley)

   „Riley, co se přesně stalo?“ zamračil se na mě Luigi Benigni.

   „Nečekané komplikace, kulka v ruce,“ posadil jsem se ztěžka a odkryl zahnisanou ránu.

   „Není to průstřel, kdo ti vydělával kulku?“ zamračil se, když si prohlížel ruku.

   „Jes,“ kývl jsem k blondýnovi, který stál u dveří a nejistě nás sledoval. Luigi se otočil a kývl na něj, aby přišel blíž.

   „Tys mu vydělával kulku?“

   „Jo, nikdy předtím jsem to nedělal, snad jsem nenadělal tolik škody. Musel jsem tu ránu rozříznout, abych se k ní dostal.“

   „Zdezinfikoval jsi nůž?“

   „Samozřejmě!“

   „Dobře, jen se ptám. Šil jsi to taky ty? Dobře. Ale stejně se mi to moc nelíbí, Riley, nejradši bych tě viděl v nemocnici.“

   „Nemůžu do nemocnice, Luigi, to přece víš!“ štěkl jsem na něj navztekaně až mi v ruce škublo bolestí.

   „Porušuju tímhle zákon, můžu přijít o práci, doufám, že si to uvědomuješ!“

   „Tak běž domů a nech mě tu chcípnout, stejně jsem měl být mrtvý už před sedmi lety!“

   „Byl jsi ještě skoro dítě! Co jsem měl dělat?“

   „Osmnáctiletý kluk s bodnou ránou v břiše. Kdo by se ho pokoušel zachránit?“

   „Riley, víš, že tě mám rád jako syna,“ povzdechl si.

   „Dobře víš, že mě do nemocnice nedostaneš. Takže pokud mi nepomůžeš, odejdi a to hned!“ Starší muž se na mě zpytavě díval. Nelíbilo se mu to, ani trochu. Nakonec si ale povzdechl a začal se hrabat ve svém kufříku.

   „Potřebuješ kapačky, naštěstí jsem je vzal, když mi ten kluk řekl, že máš kulku v ruce,“ zamumlal si pod nos a vytáhl průhledný pytlík s čirou tekutinou, který pověsil na vysokou lampu. Vytáhl jehlu a napíchl mi žílu.

   „Chlapče,“ zakýval Luigi na Jese, aby šel blíž. Neochotně se přišoural a zadíval se mi do očí. „Riley bude teď pár dní trochu malátný, po těch kapačkách, jsou silné. Tyhle,“ ukázal na lampu, „jsou proti infekci,“ řekl a pár jich položil na stůl. „Jedna by měla odkapat během půl hodiny. Až se tak stane, dáš tam jednu z těchto,“ položil na stolek několik dalších. „Ty jsou proti horečce, do zítřejšího rána by měla být určitě pryč, kdyby ne, zavoláš mě.“

   „Dobře,“ broukl tiše. Unaveně jsem zavřel oči, vážně mi nebylo dobře a hádka s Luigim mě docela vyčerpala.

   „Riley?“ položil mi Benigni ruku na rameno zdravé ruky.

   „Hmm?“ zamručel jsem a pracně rozlepil oči.

   „Víš, že kdybys něco potřeboval… jsem tu pro tebe.“

   „Promiň,“ zamumlal jsem. Já jsem třeba na zákony zvysoka sral, ale Luigi byl ještě ze staré školy, aby ne, mohl by mi dělat otce. Nedělal rád takovéhle akcičky, kdy jsem nutně potřeboval jeho pomoc, ale vždy mi pomohl. Možná to bylo tím, když mě před sedmi lety našel v zapadlé prázdné uličce v kaluži vlastní krve a bodnou ránou v břiše. Bylo mi tehdy osmnáct, vytáhlý hubený kluk, který nechtěl umřít a jen díky tomu se Luigimu podařilo mě zachránit. Nevím, proč to udělal, možná jsem mu připomínal jeho syna, který zemřel při bouračce, možná měl jiný důvod, ale zachránil mě a občas mi poskytl i nějakou tu službičku, když jsem něco potřeboval. Pomohl mi dostat Nica zpod drogové závislosti a že to s ním nebyl žádný med.

   Dlouho jsem váhal, jestli mu zavolat, věděl jsem, že nemá rád tyhle nelegální činnosti, nevěděl, co přesně dělám, ale věděl, že je to nelegální. Nechtěl jsem mu přidělávat starosti, ale ta ruka se zdála být horší, než jsem si zpočátku myslel.

   „Díky, Luigi,“ zašeptal jsem ještě, než jsem usnul neklidný spánkem.

(Jesse)

   Mlčky jsem seděl v křesle a střídavě sledoval hladinu průhledné tekutiny v kapačce a Rileyho tvář. Horečku měl pořád a já v duchu popoháněl tu pitomou vodu, aby zmizela co nejrychleji a já to mohl vyměnit.

   Rozhovoru, který vedl Riley s tím doktorem Benignim, jsem vůbec nerozuměl. V jednu chvíli na sebe nebyli moc příjemní a pak oba obrátili. Doktor mu dal kapačky a Riley se mu myslím omlouval. ´Scusa´ bylo totiž jedno z velmi mála slovíček, kterým jsem v italštině rozuměl.

   Bylo stále těžší a těžší odtrhávat pohled od Rileyho tváře, začal jsem si totiž uvědomovat, že… mě k němu něco táhne, že o něj mám strach. První takovéhle obavy se objevily ve chvíli, kdy se mě ptal, proč jsem tu zůstal celou noc… bál jsem se o něj, nejspíš proto. Bylo mi úplně ukradený, že je to zloděj, dokonce jsem se v duchu smál tomu paradoxu – on zloděj, já prezidentský synáček. Ovšem než jsem zkoušel zajít ve fantasii trošku dál, uhodila mě po hlavě ženská, která si říká ´realita´. Pro mě měla podobu blondýny s velkým kladivem, která mě byla schopná usmrtit jednou dobře mířenou ranou. Bohužel i tohle mi přišlo vtipný, představil jsem si ji totiž jako jeden obrázek z japonských mang. Někdy jsem svoje nálady vážně nechápal a litoval jsem lidi, kteří je musí snášet.

   Když kapačka dokapala, vyměnil jsem ji za tu proti horečce. Chvilku jsem jen tak dřepěl u Rileyho postele a prohlížel si ho. Ránu měl ovázanou novou bandáží, hruď odhalenou, vlasy rozcuchané a stále slepené potem a rty přivřené. Na sucho jsem polkl. Chvilku jsem netušil, co dělám, najednou jsem prstem lehce přejel po linii jeho brady a skončil na jeho rtech.

   Ucukl jsem rukou, když jsem uslyšel bouchnutí vchodových dveří. Rychle jsem vstal a vyšel z pokoje.

   „Spí, dej na něj pozor, já jdu za Pierrem,“ zavrčel jsem na Nica a odešel.

(Riley)

   „Jesi, Jesi, vzbuď se,“ zatřásl jsem s blondýnkem opatrně. Trhl sebou a otevřel oči. Chvilku jsem doufal, že uvidím ty jeho kouzelné oříškové oči, opak byl pravdou. Dívaly se na mě ty obyčejné modré oči, které vypadaly jako z nějakého časopisu.

   „P-promiň, usnul jsem,“ zamumlal.

   „Promiň? Ty se omlouváš za to, že jsi usnul?“ zvedl jsem obočí. „V tomhle křesle se nevyspíš, věř mi,“ pousmál jsem se a sesunul se zpět do postele.

   „Myslel jsem… kdybys v noci něco potřeboval.“

   „V tom případě ti půjčím druhou polovinu své postele, ale v tom křesle už tě nechci vidět spát. Nerad bych se dozvěděl, že si v kuchyni uřežeš prst i při umývání nádobí,“ zamumlal jsem a posunul se víc ke kraji své postele. Byla dost široká a mě bylo vážně jedno, jestli tam budu mít hubeného příživníka navíc.

   „Ale to…“

   „Vyber si… gauč, podlaha nebo postel,“ zašeptal jsem z polospánku. Byl jsem podivně omámený a chtělo se mi strašně spát. Tělo mě bolelo a připadal jsem si jako z olova. Než jsem usnul, cítil jsem, jak se na druhé straně postel lehce prohnula. Jen jsem se tomu pousmál. 

(Jesse)

   Dlouho jsem nemohl usnout. V tom křesle to nakonec přeci jen nebylo tak špatné. Postel byla sice pohodlnější, ale alespoň jsem neměl takové pokušení dotknout se Rileyho, jeho tváře. Dlouho do noci jsem jeho tvář ozářenou světlem měsíce sledoval. Byl klidnější než minulou noc, kapačky nejspíš zabíraly.

   Vztáhl jsem k němu ruku, abych zkusil, jestli má pořád teplotu. Ulevilo se mi, sice jsem nebyl teploměr, ale řekl bych, že už klesla. Brzo jsem ale pochopil, že byla chyba se ho dotknout, moje ruka sklouzla od spánku na jeho líce, po kterém jsem lehce přejel palcem.

   Ucukl jsem rukou, když se pohnul a převrátil jsem se na druhý bok zády k němu. Tohle prostě muselo přestat! Je to zloděj k sakru… Jo, ale zloděj, na kterém, jak jsem zjistil, mi záleží. Povzdechl jsem si netušíc, že jsem nebyl jediný, kdo v tomhle pokoji nespal.