Minde

1. kapitola

   Máchl jsem rukou směrem k budíku s cílem vypnout ho. Takhle mi drásal nervi pět dní v týdnu a nic příjemného to rozhodně nebylo.

   Když bylo v pokoji opět krásné ticho, ozvalo se pro změnu klepání na dveře. Jistě, moje ´osobní stráž´ už dobře věděla, jak vstávání nesnáším.

   „Vždyť už jsem vzhůru,“ houkl jsem naštvaně a vyhrabal se z přikrývek. Chvíli jsem seděl na okraji postele a vzpamatovával se z ranního šoku. Nakonec jsem se rozhlédl po svém pokoji, za který by většina adolescentů v mém věku dala cokoli. Jistě, bydlet v Bílém domě se jen tak někomu nepodaří. Mě, jako synovi prezidenta, se to podařilo.

   Když se otravné klepání ozvalo podruhé, jen jsem něco zavrčel a odebral se do koupelny spáchat ranní hygienu.

   „Dneska ti to nějak trvalo,“ popíchl mě Josh – moje osobní stráž.

   „Víš, že nesnáším pondělky,“ zabručel jsem nevrle a upravil si kravatu, která byla součástí školního stejnokroje.

   „Ale no táák, proč musíš být tak nabručený hned po ránu?“ objal mě okolo pasu a políbil.

   „Říkal jsem tady ne!“ odstrčil jsem ho od sebe a spěšně pokračoval v cestě do jídelny. Josh byl od určité doby i mým milencem, tajným samozřejmě. Kdyby se veřejnost dozvěděla, že syn prezidenta je gay, bylo by to téma roku. Už teď se o mě dost psalo, většina toho byly jen kecy a drby, nestál jsem o ještě větší pozornost a nesnášel jsem reportéry.

   „Otec už je v jídelně?“ zeptal jsem se beze stopy zájmu. Tušil jsem, jaká bude odpověď – stejná, jako vždy.  

   „Ne, má nějakou schůzku,“ odpověděl Josh nabručeně. Nebyl nadšený z toho, že když chtěl být se mnou, musel se ke mně do pokoje vkrást téměř jako zloděj. Většinou to ale stálo za to.

   Zuřivě jsem lžičkou míchal kafe, nesnášel jsem, když jsem musel v téhle obrovské jídelně jíst sám, když teda nepočítám dva muže z ochranky u dveří.

   „Jesse, omlouvám se, měl jsem…“

   „Naléhavou pracovní schůzku, já vím,“ odsekl jsem směrem k otci, který právě vstoupil do jídelny.

   „Jesse…“

   „Měj se,“ přerušil jsem ho a vydal se ke dveřím. Nechtěl jsem znovu poslouchat jeho výmluvy a omluvy. Dobře jsem věděl, že je prezidentem Spojených států, ale deset minut na snídani se mnou by si snad najít mohl.

   Od té doby, co jsme se přestěhovali do Bílého domu, snídám, obědvám a když není nějaký banket nebo něco i večeřím sám. Matka od nás utekla, když jsem byl ještě malý, ani si na ni nepamatuju.

   Když ještě nebyl prezidentem, snažil se randit a najít mi tak ´novou maminku´, moc mu to ale nešlo a raději jsme zůstali sami dva. Pokud se jedná o řízení státu, nevidím na otci žádnou chybu, ale když se jedná o ženské srdce, plácá se jako ryba na suchu. Ani se nedivím, že od nás matka utekla.

   Celou cestu do školy jsem Joshe ignoroval. Neměl jsem náladu, pondělky jsem vážně nesnášel už od doby, co jsem nastoupil do první třídy. A že je to hezkých pár let, vzhledem k tomu, že mi nedávno bylo osmnáct.

   Josh se mnou chodil všude jako moje osobní stráž. Jako většina otcových mužů měl na sobě černý oblek, bílou košili, na očích tmavé sluneční brýle, v uchu vysílačku a za pasem zbraň. Někdy mi to lezlo na nervi.

   Jinak měl krátké tmavé vlasy a hnědé oči. Nevím, co jsem na něm viděl, patřil mezi tuctové muže, možná mi jen chyběl lidský kontakt. Jistě, od doby před třemi lety, kdy jsme se přistěhovali do Bílého domu, jsem nikoho neměl. To, co mě k Joshovi táhlo, nejspíš nebyla láska, ale nějaký sexuální pud.

   „Zastav tady, Bille,“ zavolal jsem na řidiče, když jsme byli asi dva bloky od školy. Neptal se, prostě zajel ke krajnici a zastavil. Popadl jsem batoh a vystoupil z limuzíny následován Joshem.

   „Jesse, proč mi to děláš?“ dohnal mě.

   „Dělám co!“

   „Pořád mi tvoji ochranu ztěžuješ. Tos aspoň k té škole nemohl dojet tím autem?“ Byl naštvaný a já taky, tohle nikdy nedopadlo dobře. Vždycky došlo alespoň na hádku, v horším případě na práskání dveřmi a rozchody.

   „Nesnáším, když mě někdo očumuje!“

   „Každý tě bude očumovat, i když půjdeš pěšky!“

   „Jo, protože se za mnou furt taháš!“

   „Je to moje práce!“ zvýšil hlas. Někdy jsem litoval, že je to můj milenec. Kdyby jím nebyl, takhle vyvádět by si nedovolil. Zrychlil jsem krok a znovu ho začal ignorovat. Náladu jsem měl pod bodem mrazu a když jsem přemýšlel proč vlastně, zjistil jsem, že mě štve úplně všechno. Ať už to byli lidé, kteří si na mě ukazovali a očumovali mě, Josh vztekle pochodující za mnou, holubi na chodníku nebo krásné počasí. Štvalo mě úplně všechno!

   Školu jsem přetrpěl jen s vypětím všech sil. Do prázdnin zbýval necelý měsíc, ale profesoři měli energie snad ještě víc než na začátku roku. Neustále nám připomínali, že se máme víc učit, protože příští rok maturujeme a další capiny. Už mi to lezlo na mozek a nebyl jsem sám.

   Z poslední hodiny chemie jsem odcházel až dlouho po svých spolužácích. Profesor se mnou ´nutně potřeboval´ mluvit kvůli mé seminární práci. Tak to holt dopadá, když si vyberete téma, které váš kantor nadevšechno zbožňuje a musí o něm furt s někým mlet. Letos jsem byl tím obětním beránkem já.

   Ani jsem nepřešel celou chodbu, když mě Josh zatáhl do prázdné učebny a přitiskl ke zdi.

   „Nemám rád, když jsme rozhádaní. Chtělo by to usmířit se,“ zašeptal a začal si hrát s uzlem na mé kravatě, přičemž své koleno vklínil mezi mé nohy.

   „Dej mi pokoj,“ odstrčil jsem ho od sebe a upravil si vázanku.

   „Dej mi pokoj? Už celý týden říkáš ne! Vážně Jesse, mám pocit, že se mnou jsi jen když máš potřebu sexu. To se můžeme hned rozejít!“

   „Fajn, rozcházíme se!“ rozhodil jsem rukama a zvedl ze země svůj batoh.

   „Už zase?“ povzdechl si Josh a promnul si spánky. „Na ty tvoje nálady by měl existovat návod k použití.“ Naštvaně jsem k němu přistoupil a zadíval se mu do očí.

   „Tohle byl definitivní rozchod, Joshi! Žádné usmiřování nebude,“ zaprskal jsem a vyšel ze třídy. Už po několika krocích jsem si byl jistý, že toho budu litovat. Když jsem měl obzvlášť blbý den, jako třeba dnes, nejraději jsem si to večer vynahrazoval. Ovšem pokud v jeho očích nechci klesnout na pozici čubky, budu si muset vystačit sám. Jak jen jsem to nesnášel, spíš mi to den ještě víc zkazí, pokud to tedy ještě jde.

   Návod k použití! Tohle vážně přehnal! I když jsem musel uznat, že měl pravdu. Nikdy nevěděl, jak se zachovám, byl jsem samé překvapení. Vlastně ani já netušil, jak se budu na co chovat, byly to impulsy, které chodily bůhví odkud.

   Ztuhl jsem, když se mi za zády ozvalo odjištění zbraně.

   „Hej!“ slyšel jsem ještě vykřiknout Joshe, následovala rána a po ní druhá, jakoby něco spadlo na zem. Pomalu jsem se otočil. Díval se na mě vysoký muž s úšklebkem na rtech a dlouhou jizvou na tváři. Všiml jsem si, že mu sahá až někam pod límec košile. Za ním jsem spatřil druhého muže, který nejspíš omráčil Joshe zhrouceného u jeho nohou.

   „Takže, Jesse, budeš hodný kluk a půjdeš s námi. Cekneš a je po tobě, rozumíme si?“ zeptal se ten s jizvou.

   „Co po mě chcete,“ řekl jsem místo odpovědi. Oba chlapi se uchechtli.

   „Nebuď zvědavý nebo budeš brzo starý, to je překvapení, Jesse,“ zasmál se ten druhý. Na pohled byl mladší než jeho kumpán.

   První muž mě pistolí přitisknutou u mého boku donutil k pohybu. Ve škole nikdo kromě uklízeček už nebyl, alespoň ne na chodbách, takže si nás ani nikdo nevšiml. Na dvoře sice pár opozdilců bylo, ale dvojice oblečená v kvádrech vypadala spíš jako moje osobní stráž než únosci, nikomu to nepřišlo divné.

   Zamířili jsme k zadní budově školy, což bylo na opačné straně, než mě obvykle čekávala limuzína, která mě měla odvézt domů.

   „Nasedni!“ strčil do mě muž s jizvou do černého mercedesu a sám si sedl vedle mě. Ten mladší si sedl za volant.

   „Co chcete,“ zeptal jsem se znovu, když se auto rozjelo. Docela mě překvapilo, že jsem neměl strach. Byl jsem naštvaný, nejspíš mi ještě plně nedošlo, co přesně se děje. Odpověď jsem nedostal, proto jsem se raději otočil k oknu a díval se, kudy jedeme. Auto mělo tmavá skla, takže z venku dovnitř nebylo vidět, tudíž ani nikdo nemohl vědět, co se děje.

   Myšlenkami jsem zabloudil k Joshovi. I když jsme se pohádali a rozešli (respektive, já se rozešel), měl jsem o něj trochu strach. Snad se mu nic vážného nestalo.

   Ulici, kde jsme zastavili, jsem neznal. Bylo tu víc rozpadlých budov než kolik jsem kdy viděl pohromadě. Donutili mě vejít do vysokého paneláku, který nejspíš už dávno nefungoval.

   Rozhlížel jsem se po malé špinavé místnosti. Na jediném stole v něm stál přenosný počítač, který vydával matné světlo. Byla tam židle a malý nevkusný gauč.

   „Už jste zpět,“ vešla do místnosti vysoká bruneta. Vlastně vysoká, spíš malá s deseticentimetrovými podpatky.

   „Vše šlo jako po másle,“ srazil mě starší muž na židli a připoutal k ní pouty. „Stačí jen pár hodin počkat, než nám poletí letadlo.“

   „Výborně,“ usmála se bruneta.

   „Kdo sakra jste a co chcete?“ už mě to pěkně štvalo. O co jim šlo? O výkupné? Tak proč mluvili o letadle? Bruneta se usmála a přičapla si ke mně. Připadala mi trochu povědomá, ale netušil jsem, kde už jsem ji viděl.

   „Jesse,“ začala tak sladkým hlasem, že jsem se musel znechuceně zašklebit. „Vyrostl z tebe krásný kluk,“ projela prsty mé černé vlasy a rozcuchala je. „Jen mě trochu zklamalo, že nepoznáš svou maminku.“

2. kapitola

   Nevěřícně jsem na ženu před sebou hleděl. V hlavě mi to šrotovalo a po chvilce mi to docvaklo. Ano, jednou jsem podobnou ženu viděl na nějaké staré fotce. Mohla to být ona, ale nemusela.

   „To, že jste mě porodila, z vás mou matku ještě nedělá!“ zaprskal jsem nepřátelsky. Rozesmála se, ona se normálně rozesmála!

   „Nebuď drzý, ty malý fagane!“ utrhl se na mě ten chlápek s jizvou a otevřel si pivo, které si nejspíš přinesl z vedlejší místnosti.

   „To je v pořádku, Diego,“ usmála se ta ženská a znovu se na mě otočila. „Měla jsem s tvým otcem nějaké spory a jednou mě prostě vyhodil z domu, to ti nejspíš neřekl, že?“ Otevíral jsem pusu, že jí něco peprného řeknu, ale předběhla mě.

   „Vyhodil mě na ulici a já neměla kam jít. Naštěstí mě našel Diego,“ kývla k jizváčovi. „Máme spolu takový podnik a donedávna šly kšefty doopravdy dobře. Pak jsme ale trochu zariskovali a přišli o majlant. Zadlužili jsme se a teď nemáme čím to splatit,“ přejela mi prstem po líci. Ucukl jsem, ta žena mi byla odporná, netušil jsem proč. Možná proto, že jsem jí nevěřil ani slovo.

   „Takže chcete výkupné,“ odfrkl jsem si. Bruneta se pousmála, marně jsem si vzpomínal na její jméno.

   „To by bylo sice krásné, broučku, ale moc nebezpečné. Tvůj otec je mazaný a nemuselo by se nám povést zmizet.“ Když nechtějí výkupné, co tedy? Začínal jsem mít doopravdy nepříjemný pocit a začal pociťovat něco, co se hodně podobalo strachu.

   „Máme takový kšeft, za který dostaneme hromadu peněz a v tom kšeftu figuruješ ty, broučku. Víš, jeden moc hodný pán má takovou zajímavou sbírku. Sbírá známé a významné dívky a chlapce. A za tebe nabídl hromadu peněz.“ Mluvila se mnou jako s dítětem. „Vlastně bych mu měla zavolat, že všechno jde, jak má,“ zvedla se a přešla k notebooku. Nevěřícně jsem na ni hleděl. Oni… oni mě chtějí prodat? Matně jsem vnímal, jak někoho vytočila na skypu. Okamžik na to se na obrazovce objevila tvář. Polkl jsem, byl jsem si téměř stoprocentně jistý, že tenhle chlap Američan není. Vsadil bych na šejka někde ze Saúdské Arábie.

   „Máte?“ ozval se z reproduktoru skřípavý hlas až mi přeběhl mráz po zádech.

   „Jistě,“ odpověděla bruneta úlisně a natočila ke mně webkameru.

   „Úchvatné, bude to nejhezčí a nejvzácnější exemplář mé sbírky.  Samozřejmě až po dánské princezně,“ zakrákal.

   „Ovšem musí se počítat s nějakými úpravami. Takhle bychom ho přes hranice nejspíš nedostali a já nehodlám riskovat.“

   „S tím samozřejmě počítám.“ Jeho úsměv se mi ani trochu nelíbil.

   „V tom případě bude zítra dopoledne čekat na smluveném místě.“

   „Je radost s vámi obchodovat, paní Kathrine. Moji muži ho vyzvednou, prozatím naschle,“ rozloučil se a okno s tváří zmizelo. 

   V kapse mi zavibroval a následně zazvonil mobil. Žena mi ho sebrala a zadívala se na display.

   „Josh… to je ten tvůj milenec?“ mrkla na mě. Bylo mi z ní zle. Co všechno o mě věděla? Co všechno na mě chystala? Když mi vytáhla z mobilu baterku, zvonění okamžitě ztichlo.

   „Nepodaří se vám mě dostat přes hranice! Otec je nechá hlídat!“ Netušil jsem, jestli by něco takového udělal, ale třeba je to mohlo odradit? Znepokojilo mě, když se bruneta rozesmála.

   „I na to jsme mysleli, broučku. Tvůj otec teď někdy dostane dopis, ve kterém za tebe žádáme výkupné, k jehož předání má dojít zítra dopoledne. To už ale budeš pryč ze států a celá delegace tajných agentů a policie tam bude pro srandu králíkům,“ ušklíbla se a někam odešla.

   „Ale máš pravdu, takhle bychom tě přes hranice nedostali, budeme ti muset trochu změnit image,“ zašeptala mi do ucha a prohrábla vlasy.

   „Máš nádherné vlásky, ale budeme ti je muset trochu upravit,“ políbila mě na spánek a zaklonila hlavu. Cítil jsem, jak mi je umývá a upřímně jsem se děsil toho, co se chystá udělat.

   Vypadala trochu jako šílenec. Kudrnaté vlasy jí trčely různými směry a lesk v jejích očích se mi ani trochu nelíbil. Připadala mi, jako by byla schopná úplně všeho.

   Něco mi patlala na hlavu a já měl nepříjemný pocit, že vím, co to je. Nebránil jsem se, nemělo to cenu, už tak mě šíleně bolely ruce, které jsem měl zkrouceny za zády a k tomu ještě zakloněnou hlavu. Nedivil bych se, kdybych se pak nemohl pohnout.

   Mlčky jsem přetrpěl i to, když mi vlasy vyfénovala a spokojeně se na mě podívala.

   „Perfektní, už jen,“ řekla a přešla ke stolu, odkud vzala nějakou krabičku. Škubl jsem hlavou, když mi rozevřela oko a chystala se vytáhnout mé čočky.

   „Diego? Pomůžeš mi?“ zavolala na jizváče. Okamžitě jsem měl hlavu jako ve svěráku a ona mi vytáhla čočky. Ani jsem nestihl zamrkat, když mi místo nich nasadila jiné. Zděsil jsem se, kolik toho o mě ví, dokonce i mé dioptrie!

   „Perfektní,“ zhodnotila svou práci se založenýma rukama. „Možná by ses chtěl také podívat?“ ušklíbla se a vytáhla z kabelky malé zrcátko, které mi podržela před obličejem. Nevěřícně jsem zíral na odraz v něm.

   Moje uhlově černé vlasy měly nyní blond barvu a obvykle hnědé oči byly překryty modrými čočkami. Rysy mi sice zůstaly stejné, ale i tak jsem vypadal jinak. Kdyby si mě někdo prohlížel déle, nejspíš by mě poznal, ale tušil jsem, že tahle přeměna bude stačit, aby se mnou prošli letištní kontrolou.

   Noc byla nepohodlná. Ruce jsem měl připoutané k pelesti postele, která byla stará a rozvrzaná, nejspíš ještě po bývalých vlastnících bytu.

   Přemýšlel jsem, co by se stalo, kdyby mě neunesli. Nejspíš bych byl teď ve svém pokoji a litoval toho, že jsem se rozešel s Joshem. Zakázal jsem si na něj myslet, chtěl jsem se s ním rozejít, nemiloval jsem ho, nikdy. Bylo to k němu docela kruté, ale já si nemohl pomoci. Sám sobě jsem se hnusil, jen jsem ho využíval. Teď už je na omluvy pozdě, nejspíš už ho nikdy neuvidím.

………………………..

   „Stávej, spratku,“ zatřásl se mnou někdo hrubě a odemkl mi pouta. Zápěstí jsem měl mírně narudlá od toho, jak jsem se v noci převracel a nejspíš si je o pouta trochu odřel.

   „Tohle si obleč a hni sebou!“ štěkl na mě jizváč a hodil po mě nějaké oblečení, přičemž v ruce držel zbraň a propichoval mě nenávistným pohledem.

   „Ne!“ odsekl jsem a nenávistný pohled mu oplatil. Zuřivě se mu zablýsklo v očích a dvěma kroky byl u mě. Chytil mě za košili a zatřásl se mnou.

   „Hned si to oblečeš nebo ti papínek může rezervovat místo na hřbitově.“

   „Nezabijete mě,“ ušklíbl jsem se mu do obličeje.

   „A to jako proč!“

   „Potřebujete prachy a ty dostanete, když mě předáte živého,“ zasmál jsem se jeho pohledu. Trefil jsem se do černého. Jizváč zrudl v obličeji a uhodil mě. Vyjekl jsem a chytil se za tvář.

   „Diego! Jasně jsem řekla, aby se mu neublížilo! Sběratel ho chce v pořádku!“ Sběratel, už několikrát tak oslovili toho chlapíka, kterému mě měli předat.

   „Běž sbalit věci, já to tu vyřídím,“ usmála se na něj a přešla ke mně.

   „Jesse. Měl bys poslechnout, mohlo by se stát, že se tomu tvému… milenci něco stane,“ přejela mi rukou po tváři.

   „Není to můj milenec! Rozešel jsem se sním! Je mi jedno co s ním bude, stejně jsem ho měl jen na sex!“ odsekl jsem jedovatě. Nebyla to až tak úplná pravda, Joshe jsem měl rád jako dobrého kamaráda a záleželo mi na tom, že je v pořádku. To ale ona nemusela vědět, že? Když už mě mají prodat, co nejvíc jim to znepříjemním.

   Ženská se jen usmála. „No nevadí, hlavní je, že už nejsi panic. Takže Sběrateli určitě nebude vadit, když si s tebou někdo ještě užije,“ vstala. Zděšeně jsem zamrkal.

   „Franku? Myslím, že Jesse by potřeboval malou lekci,“ zavolala směrem ke dveřím. V pokoji se objevil muž, kterého jsem tu ještě neviděl. Polkl jsem. Ten chlap vypadal jako nějaká gorila, já byl proti němu tintítko i se svými 175 centimetry.

   „Dobře! Fajn, udělám, co chcete,“ vykníkl jsem, když po mě ta gorila sáhla. Žena ho zastavila a usmála se na mě.

   „To bude asi nejlepší, Jesse. Tak si pospěš,“ vrazila mi do rukou oblečení a vyšla z pokoje. Ten Frank, či jak se to jmenoval, zůstal stát u dveří.

   „To se jako budeš čumět, jak se převlékám?“ štěkl jsem na něj.

   „Pokud nechceš být dole, tak ano,“ zavrčel a na tváři se mu usadil úšklebek. Otočil jsem se k němu zády a svlékl si školní uniformu. Nahradil jsem ji starými ošoupanými riflemi a obyčejným bílým tričkem s dlouhým rukávem. Přes to jsem si oblékl černou rozpínací mikinu a nazul si staré botasky, které měly kdysi značku Nike.

   „Tak jdeme,“ chytil mě za paži a vytáhl z pokoje. Přistrčili ke mně talířek s rohlíkem a několika plátky šunky a sýru. Ani jsem se toho nedotkl, ovšem nevypadalo to, že by to někomu vadilo.

   Vytáhli mě z paneláku a strčili do auta. Přemýšlel jsem nad svými možnostmi úniku, žádná se mi ale nenaskytovala. Hlídali mě na každém kroku, takže se nebylo čemu divit, že jsem skončil v letadle, které směřovalo do Říma. Nikdo si nevšiml, že jsem synem prezidenta, na letišti každý někam pospíchal a neměl čas se okolo sebe rozhlížet.

   Já sám se neodvážil někomu něco naznačit. Kdoví, jestli by to ten někdo pochopil. Navíc jsem svůj život měl docela rád a celý můj doprovod mi jasně naznačil, že u sebe mají zbraně a jestli udělám jedinou chybu, hodlají střílet. Samozřejmě nejen do mě, ale i do mého okolí. To jsem se riskovat neodvážil.

   Překvapeně jsem sledoval ženu, která v letadle seděla přede mnou, jak do mého mobilu vrací baterku.

   „Teď poslouchej, Jesse. Zavoláme tvému tatínkovi. Řekneš mu, že ses rozhodl žít se mnou, je ti osmnáct, takže si můžeš dělat prakticky co chceš. Přemluvíš ho, aby tě nehledal. Pamatuj na to, že tu máme zbraně a jsme připraveni střílet,“ sykla mi do ucha a vytočila otcovo číslo.

   „Ahoj Charlesi, dlouho jsme se neslyšeli,“ zavrkala do telefonu.

   „Ano, jsem to já, kdo jiný.“ – „Nemusíš mít strach, je tu se mnou.“ – „Rozhodně ne, je tu dobrovolně, myslím, že by tě chtěl pozdravit,“ zasmála se a podala mi mobil. Vzal jsem si ho a přiložil k uchu.

   „Jesse!“

   „Ahoj tati,“ zamumlal jsem, načež do mě ´matka´ kopla. Věděl jsem, že chce, abych nezněl jako na pohřbu.

   „Jesse, kde jsi! Najdeme tě, slibuju!“

   „Jsem v pořádku a nehledej mě. Rozhodl jsem se… žít s matkou.“

   „Nevěřím ti.“

   „Nehledej mě, stejně mě nenajdeš.“

   „Dokud mi to neřekneš do očí, neuvěřím ti. Budu tě hledat ať se ti to líbí nebo ne.“ Mlčel jsem, netušil jsem, co říct.

   „Řekni Joshovi, že mě to mrzí,“ vyhrkl jsem a položil to. Kdybych s ním mluvil déle, byl jsem si jistý, že bych se prozradil.

   „Hodný chlapec,“ vzala mi mobil a znovu z něj vytáhla baterku.

   Otcova slova mě potěšila, bude mě hledat… ale najde mě vůbec? Ani jsem si neuvědomil, že mi v letadle do pití dali nějakou drogu, po které jsem byl malátný a sotva něco vnímal.

3. kapitola

   Bylo pět hodin odpoledne, když jsme dosedli na runway letiště Fiumicino. Všechno mě bolelo, nesnášel jsem spát v jakémkoliv dopravním prostředku, ale pořád jsem byl podivně omámený tou drogou, co do mě nacpali. Cítil jsem ale, že pomalu přestává účinkovat.

   „Předání má proběhnout za půl hodiny,“ řekla tiše žena k jizváčovi. Ten přikývl a bedlivě se rozhlížel po letišti. Začal jsem ztrácet naději, z tohohle se mi vykroutit nepodaří. Skončím jako exponát ve sbírce nějakého Araba. Tolik k mému životu.

   Seděl jsem na plastové židli, kterých tu bylo docela dost, hleděl do země a vzpamatovával se z účinků drogy. V duchu jsem odpočítával sekundy oné půl hodiny, po jejímž uplynutí se mělo konat předání.

   Zvedl jsem svou, nyní blonďatou, hlavu a ztuhl. Proč mě to nenapadlo dřív? Sice nebylo jisté, že se mi něco takového povede, ale mohl jsem to zkusit.

   „Potřebuju na záchod!“ uhodil jsem na jizváče.

   „Byl jsi v letadle!“ zavrčel.

   „Ale já tam nutně musím! Chcete mě snad předat počůraného?“ oplatil jsem mu tiché zavrčení.

   „V pořádku, Diego, nech ho jít,“ kývla žena. Chlápek se zamračil, ale čapl mě za loket a dotáhl k záchodu, kam mě strčil. Nemohlo to být lepší, zůstal stát za dveřmi! Nejspíš ještě pořád spoléhal v účinky drogy.

   Hned jsem se začal rozhlížet po možnosti úniku.

   „Sakra!“ zaklel jsem, když jediné okno, které na záchodech bylo, bylo zamřížované. Takže jediná možnost úniku krachla. Opřel jsem se o studené kachličky a snažil se smířit se se svou budoucností.

   Jesse Lewis… synátor prezidenta spojených států v rukou trhlého chlápka, který sbírá lidi! To mu na to k sakru ještě nikdo nepřišel?

   Nadzvedl jsem hlavu a zadíval se na kluka, který vešel na záchod. Byl skoro stejně vysoký jako já, na hlavě měl naraženou černou kšiltovku, z pod které mu čouhaly světlé vlasy. V tu chvíli jsem dostal nápad a jen se modlil, aby mi vyšel.

   O dvě minuty později jsem s rukama hluboko v kapsách vyšel z toalety. Prošel jsem okolo jizváče, který naštvaně podupával nohou a brzo jsem se ztratil v davu. Nemohl jsem uvěřit tomu, že to vyšlo. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem toho kluka přemluvil, ať mi prodá svou kšiltovku a koženou bundu. Mé jediné štěstí bylo, že jsem u sebe měl své dost drahé hodinky, ale byl jsem ochoten je obětovat pro svou svobodu.

   Čepku jsem si vrazil až do čela a co nejvíc pod ni zastrkal vlasy, aby nebyly tak nápadné, oblékl jsem si bundu a s bušícím srdcem vyšel ze záchodu. Nevypadalo to, že by si mě nějak všimnul natož poznal, takže se mi zdrhnout prozatím podařilo.

…………………………

   „Tak už sakra jsi?“ vrazil do dveří na záchodě jizváč. Kluk, který si právě prohlížel své nové hodinky, polekaně nadskočil.

   „Kde je ten druhý? Ten blonďák?“ uhodil na kluka a chytil ho za tričko.

   „C-co? Už o-odešel!“ vykoktal ze sebe. Muž s ním zuřivě zatřásl.

   „Jak odešel? Jak mohl odejít?“

   „V-vyměnil jsem s ním kšiltovku a bundu za ho-dinky,“ zajíkl se strachy chlapec.

   „Jak vypadala! Ta kšiltovka a bunda!“ zatřásl s ním znovu.

   „Černá čepka a kožená bunda,“ vyhrkl. Jizváč ho pustil a vyběhl ze záchodu.

   „Máme problém, ten kluk zdrhl!“ zavrčel směrem k brunetě, která si právě zapalovala cigaretu.

   „Cože? Jak mohl zdrhnout? Ta droga měla přestat účinkovat později!“

   „Nevím! Prostě utek! Má na sobě černou kšiltovku a koženou bundu!“ Bruneta dala povel a celá skupina se rozptýlila po letišti, aby prezidentského synáčka našla.

…………………………

   Musel jsem se dostat z letiště a to hezky rychle. Určitě už vědí, že jsem zdrhnul a já se nechtěl nechat chytit znovu, takové štěstí už bych mít nemusel.

   „Támhle je!“ uslyšel jsem za sebou výkřik. Polekaně jsem se otočil a spatřil toho nejmladšího z mých únosců, jak se ke mně žene. Vrážel jsem do lidí, ale bylo mi to jedno, musel jsem se odtud dostat, musel.

   „Chyťte ho! Je to zloděj!“ Sakra, sakra a ještě jednou sakra! Tohle už vážně nemohlo být lepší. Proklouzl jsem jednomu obrovitému muži, který se mě pokusil chytit, jen na poslední chvíli. A pak jsem spatřil vchod do metra. Neváhal jsem a rychle k němu zamířil. Byl tam strašný nával lidí, ale i to jsem zvládl. Ještěže máme v Bílém domě zábradlí, po kterých se vždycky vozím.

   Přeskočil jsem turnikety a na poslední chvíli nastoupil do metra, než se dveře zavřely. Povedlo se mi to, ale otázkou teď bylo, co budu dělat. Mířím do centra Říma, města, které absolutně neznám (teda kromě pár památek, o kterých jsem samozřejmě slyšel). Navíc nemám peníze ani nic, co bych mohl ještě prodat. Jednoduše řečeno, jsem v prdeli.

   Měl jsem obrovské štěstí, že se mi povedlo na černo dojet až do Říma, kde jsem se raději rychle zdejchl do davu. Neměl jsem tušení, kde vůbec jsem, ale cestou jsem si rozmyslel, co udělám. Musím na policii, musím jim říct, co se stalo. Přece mě nemůžou jen tak ignorovat, jsem synem amerického prezidenta! Musí mi pomoci dostat se zpět domů.

   Zmateně jsem procházel ulicemi Říma a hledal jakýkoliv náznak policejní stanice. Nakonec jsem to vzdal, když jsem skončil zpět u metra a zastavil nějakého pána.

   „Ehm… dobrý den, můžete mi říct, kde tady najdu policii?“ zeptal jsem se ho a doufal, že mi bude rozumět. Sám jsem italsky neuměl, takže jsem spoléhal na toho chlapíka, že ovládá angličtinu. Měl jsem smůlu. Nechápavě se na mě díval a krčil rameny.

   „Policie… kde?“ promluvil jsem pomalu. Po několika marných pokusech jsem to vzdal a hledal v davu nějakou mladší tvář. Mladší generace by snad angličtinu ovládat mohli, ne?

   „Promiň, nevíš, kde je tady policie?“ zastavil jsem nějakou holku přibližně v mém věku. Chvilku na mě koukala, teprve po chvíli se usmála a neohrabanou angličtinou mě navedla o pár ulic dál. Poděkoval jsem jí a spěšně se tam vydal. Doufal jsem, že tam někdo anglicky umět bude.

   „Dobrý den, jsem Jesse…“

   „Tady jsi, Jesse, už jsme se o tebe začínali bát.“ Ztuhl jsem, jakmile jsem za sebou uslyšel úlisný hlas, který nemohl patřit nikomu jinému než mé ´drahé matince´.

   „Děkuji, pánové, vypadá to, že vaši pomoc už nebudeme potřebovat. Jesse se nejspíš jenom ztratil,“ zapředla na policistu, který v tváři zrudl jako rajče s úpalem a usmál se. Jizváč mě chytil za loket a hodil po mě varovný pohled.

   V hlavě mi to šrotovalo, co mám sakra dělat? Jsem na policii, ale kdo mi uvěří, že s nimi jsem nedobrovolně? Moment… jsem na policii! Tady si zbraně použít nedovolí.

   Bruneta cosi se smíchem probírala s policistou a nevěnovala nám pozornost. Kromě ní tu byl jen jizváč, dva zbývající chlapi jsem neviděl, ale rozhodl jsem se to risknout. Měl jsem jediný pokus, proto jsem mu vší silou vrazil koleno mezi nohy. Reakce se dostavila okamžitě. Muž mě pustil a chytil se za postižené místo, nečekal jsem na svolení, které bych stejně nedostal a vyrazil ven ze dveří. Venku mě překvapili zbývající dva chlapi, ale nejspíš jsem překvapil i já je, protože než se vzpamatovali, byl jsem na druhém chodníku a zdrhal co mi nohy stačily.

   Věděl jsem, že jsou mi v patách, ani ohlížet jsem se nemusel, proto můj mozek hledal zoufalou možnost, jak je setřást. Bohužel se mi nic nedařilo vymyslet, zvládal jsem pouze běžet.

   Dávno jsem se dostal pryč z hlavního tahu a proplétal se méně zalidněnými bočními uličkami, což mi do karet moc nehrálo. Bylo tu málo lidí, mezi kterými jsem se mohl ztratit.

   Slyšel jsem za sebou běh několika osob a věděl, že jen tak lehce jim neuteču, byli rychlí, rychlejší než jsem předpokládal. Když jsem zaběhl za roh, sundal jsem si bundu a i s kšiltovkou jsem ji hodil do koše, na který jsem narazil. Jakmile jsem zahnul za další roh, rozhodl jsem se k riskantnímu kroku. Ocitl jsem se v ulici, která vypadala trochu slušněji než ty zbylé a bylo tu víc lidí. Spěšně jsem si je prohlédl a zamířil k mladšímu muži, který opřený o zeď nějakého baru kouřil.

   Popadl jsem ho za tričko a otočil se tak, že já se opíral o zeď a on o mě, jelikož neudržel rovnováhu. Na nic jsem nečekal, když jsem spatřil, že zpoza rohu vybíhají tři pronásledovatelé, přitáhl jsem si neznámého blíž k sobě a drze se mu začal dobývat do úst. Byl tak mimo, že nestihl ani zaprotestovat.

   V duchu jsem se modlil, aby si mě nevšimli, spoléhal jsem na to, že o něco větší muž mě docela spolehlivě zakryje.

   Když jsem doufal, že už by mí pronásledovatelé mohli být pryč, pustil jsem svou oběť a bedlivě se kolem sebe rozhlédl. Ulevilo se mi, když jsem je nikde nespatřil.

   Trochu jsem se zarazil, když jsem se podíval na muže před sebe. Mlčky mě probodával pohledem, jednou rukou se opíral o zeď za mnou a nerušeně pokračoval v kouření. Až teď jsem v ústech ucítil nepatrnou chuť nikotinu.

   Když jsem se pokusil nenápadně zdrhnout, opřel o stěnu za mnou i druhou ruku, čímž mi naznačil, že se mnou ještě neskončil. Na jeho otázku, kterou mi položil samozřejmě v italštině, jsem se zatvářil jako pako, páč jsem mu nerozuměl ani slovo.

   „Neumím italsky,“ založil jsem si ruce na prsou a zamračil se. Najednou mi můj plán nepřipadal až tak geniální, potřeboval jsem odtud hned zdrhnout, kdyby se náhodou vrátili, ale ten chlap mi to znemožňoval. Chvilku jsem doufal, že on zase nerozumí mně, ale mýlil jsem se.

   „Co jsi zač,“ vybafl na mě, aniž by ze mě na okamžik spustil oči.

   „Nejsem povinen odpovídat,“ zavrčel jsem a pokusil se odejít, nepovedlo se mi to. Byl jsem přitlačen zpět na zeď a muž přede mnou se mračil jako hejno čertů.

   „Měl by ses naučit odpovídat, chlapečku,“ sykl. „Co jsi zač a proč jsi udělal to, co jsi udělal,“ vrčel nebezpečně. Jo, naháněl mi strach, ale pokusil jsem se to na sobě nedát znát, mohla by to být jeho výhoda. Rychle jsem přemýšlel, co mu mám říct, pravdu rozhodně ne, netušil jsem, co je zač, nevěděl jsem, komu tu můžu věřit a komu ne. Matinka se svými poskoky mohla mít své zdroje všude, musel jsem lhát.

   „Jsem Jes a jsem tu s rodiči na dovolené, dovolíš?“ znovu jsem se pokusil o únik a znovu se mi to nepodařilo.

   „Na druhou část otázky jsi zřejmě zapomněl, škvrně?“

   „Nezaplatil jsem v obchodě, stačí?“ Pohrdavě se usmál a narovnal se. Byl jen o kousek vyšší než já a o pár let starší, pokud jsem tipoval správně.

   Hodil špaček cigarety na zem a zašlápl.

   „Zlodějíček,“ ušklíbl se. Neměl jsem z toho úšklebku dobrý pocit, vypadal spíš, jako že mi nevěří. „Kliď se odtud, nemáš tu co dělat, tohle není místo pro tebe, škvrně,“ sykl a zmizel ve dveřích toho baru. Nikdo mi to nemusel opakovat, okamžitě jsem vzal nohy na ramena v opačném směru, než kterým běželi mí únosci. Prozatím jsem se jich zbavil, ale na jak dlouho.