Minde

5. kapitola

(Adrian)

   První noc v novém domě byla… no nepříjemná. Dlouho jsem nemohl usnout. Nebyl jsem zvyklý na zvuky zvenčí, na vítr, který se proháněl korunami stromů hned před mým oknem, na škrábání větviček o střechu domu, ani na noční ptáky, kteří vyrazili na lov. Nepovažoval jsem se za strašpytla, nebál jsem se, logicky jsem si dokázal všechny zvuky přiřadit k původci, jen jsem byl zvyklý na život za neprůstřelným sklem, kde byly okolní zvuky maximálně tlumeny.

   Zabrat se mi podařilo až kolem jedné hodiny v noci, kdy už jsem byl z celého dne a z těch rušivých elementů tak unavený, že bych usnul snad i ve stoje. Spánek ale neměl dlouhé trvání, alespoň ne v kuse. Neustále mě budily znepokojivé sny o smějícím se Simonovi plazícím se okolo Ezekiela, o mně, jak stojím s těhotenským břichem nahý v místnosti, za sklem se mačkají stovky lidí a všichni na mě koukají jako na exponát v zoo. Zdálo se mi o dlouhé temné cestě, která nikam nevedla, a i když jsem běžel, nedostal jsem se dál ani o píď, jen kolem zněl posměšný smích.

   Když jsem se nad ránem vzbudil, bušilo mi srdce a triko se mi lepilo k hrudi. Bylo brzo, skrze žaluzie se draly první paprsky slunce, přesto jsem vstal a s čistým oblečením zapadl do koupelny. Nepředpokládal jsem, že bych ještě zabral, proto mi horká vana připadala jako příjemnější varianta a pokus o začátek hezčího dne, než byl ten včerejší.
   Naložil jsem se do vody plné mýdlových bublin a tiše vydechl. Vzpomínky na noční můry se začaly pomalu rozplývat a vracela se realita. Pootočil jsem hlavu a zadíval se na své hodinky na stolku. Měl jsem chuť zavolat Maxovi, potřeboval jsem slyšet jeho povzbudivý hlas, ale nakonec jsem to odsunul na později. Za prvé ještě určitě nebyl vzhůru, když neměl co na práci, rád vyspával klidně až do oběda a za druhé jsem netušil, co mu říct. Ještě jsem neznal všechny zdejší okolnosti, abych mohl oprávněně nadávat a proklínat všechny osoby žijící pod touhle střechou. Možná jsem první den viděl všechno až moc černě a ve skutečnosti to tak zlé nebude.

   Z vany jsem vylezl, až když všechny bublinky zmizely a voda začala chladnout. Navlékl jsem na sebe čisté oblečení a s nádechem vyšel z pokoje. Všude bylo ticho, netušil jsem, kdy je tady zvykem vstávat, proto jsem se co nejtišeji rozešel dolů.
   „Šípková Růženka se nám vzbudila, čemu vděčíme za tak brzkou návštěvu?“
   Téměř jsem vyletěl z kůže, když se přede mnou Simon objevil a s úšklebkem mě sjel od hlavy až k patě.
   „To neumíš říct ani dobré ráno? Ani bú? A vůbec, stojíš mi v cestě, normální lidé jdou do práce,“ vrazil do mě ramenem a před obřím zrcadlem v chodbě si upravil kravatu a tmavě modré sáčko.
   „To už ti nepomůže,“ zahuhlal jsem tiše, dobrá nálada načerpaná z příjemné vany opět rapidně klesla. Nadějně zněl ovšem fakt, že jde do práce a minimálně pár hodin ho tak neuvidím.
   „Cos říkal?“ zavrčel a probodl mě pohledem.
   „Že ti to moc sluší a žádné upravení už nepotřebuješ,“ usmál jsem se na něj. Viděl jsem, jak sevřel zuby, přivřel oči a nozdry se mu roztáhly, vypadal, jakoby se na mě chtěl každou chvilku vrhnout, ale nakonec se jen falešně usmál a rozešel se ke dveřím.
   „Tobě totiž už ani plastická operace nepomůže, aby ses tvářil líp, než jako mít v řiti oje,“ dodal jsem si pro sebe a zamířil do jídelny. I když zřejmě to tak pro sebe nebylo, potvrdilo mi to rázné a hlasité prásknutí dveří a také pohled kluka, který právě dával na stůl čerstvě osmažená vajíčka a slaninu.
   „Ale sluch má dobrý,“ pokrčil jsem nevinně rameny. Klukovi zacukaly koutky a spěšně zmizel v kuchyni, odkud jsem zaslechl tiché hihňání. Sám jsem se pousmál a posadil se ke snídani, vypadalo to skvěle. V Edenu jsem si zvykl spíše na něco jednoduššího jako jogurt, ovesné kaše, případně müsli, ale tohle vypadalo a vonělo tak nádherně, že jsem se do toho okamžitě pustil.
   Bylo trochu zvláštní jíst sám, ale alespoň bylo zajištěno, že se neudusím jídlem, když zase někdo bude vyprávět nějakou vtipnou historku, jako tomu bývalo zvykem v Edenu.

***

   „Děkuji za snídani, bylo to výborné,“ pousmál jsem se na kluka, který se vynořil z kuchyně, aby po mně uklidil. Byl to hezký blondýnek s kulatým obličejem a menším OTP neboli okrasným tukovým prstencem, k němu to ale tak nějak sedělo.
   „To jsem rád,“ usmál se.
   „Jsem Adrian, mimochodem,“ nabídl jsem mu ruku. Lehce nadzvedl obočí, ale přijal ji.
   „Denis,“ přikývl a znovu zmizel v kuchyni, zatímco já jsem v klidu dopil svoje kafe, zvedl se a vyrazil na zahradu. Vzal jsem si k srdci Tylerova slova a rozhodl jsem se ho najít, vážně jsem tu nehodlal sedět na zadku a doslova čekat na ošukání. A když se Ezekiel neměl k tomu, aby se se mnou bavil, hodlal jsem si najít svoji zábavu.

   Chvilku jsem se toulal po zahradě s cílem najít zahradníka-automechanika, než jsem ho zahlédl v garáži sklánět se nad motorem toho obrněného transportéru, kterým mě Tyler přivezl.
   „Dobrý,“ nakoukl jsem do dílny a udělal pár nejistých kroků dovnitř. Tyler měl pravdu, tohoto muže jsem si doopravdy nemohl s nikým splést. Jak říkal, měl zrzavé vlasy i vousy a také postavu jako medvěd, myslím, že by stačilo jedno objetí a prskly by mi snad všechny kosti v těle. Na hlavě měl naraženou ošuntělou kšiltovku zašpiněnou od oleje a dalších neidentifikovatelných věcí, kostkovanou košili měl vyhrnutou po lokty a montérky zastrčené v černých kanadách. Když jsem si vedle něj představil toho kuchaře Denise, musel jsem připustit, že to byla poměrně nesourodá dvojice, na to, že to měli být manželé.

   „Zdravím,“ zazubil se na mě, sundal kšiltovku a otřel z čela pot. „Co pro vás můžu udělat?“
   „Tyler říkal, že byste mě mohl nasměrovat za ním, ještě se tu vůbec nevyznám a určitě bych se někde ztratil. Pokud teda máte chvilku času, nespěchá to.“
   „Jasně, žádnej problém,“ natáhl se pro hadru, aby si utřel špinavé ruce. „Pěšky je to docela štreka, sfoukneme to na ďáblově stroji,“ mrkl na mě a zmizel ve druhé garáži. Slovo ďáblův stroj mě trochu znervóznilo, netušil jsem, co si pod podobným označením představuje. Rozhodně jsem ale nečekal, že vytáhne no… sajdkáru. Nikdy jsem to naživo neviděl, natož abych v něčem takovém někdy jel a jen pomyšlení, že do toho mám doopravdy sednou mi moc dobře nedělalo.
   „Klídek, je to bezpečný, sám se o tu krásku starám a když máme s Denisem volno, rajtujeme s tím po okolí furt,“ zazubil se, vytlačil ten stroj ven a nasedl.
   Nijak zvlášť jsem tomu stroji nevěřil, ale když nastartoval, odhodlal jsem se nasednout. Než jsem ale stihl zjistit, jestli a kde to má nějaké bezpečnostní pásy, rozjel se tak prudce, že jsem se sotva stihl zachytit okraje. Okolí se mi rychle míhalo před očima a během chvilky se objevily vinice. Občas jsem zahlédl nějakého člověka, který tam pracoval, ale George mě vezl pořád dál. Nakonec zastavil až u komplexu budov, kde se hemžilo několik mužů. Vylezl jsem z toho ďáblova stroje, zatímco George hvízdl na jednoho z nich.
   „Kde je Tyler?“
   „Teď asi v kanclu,“ kývl snědý chlápek k nejbližším dveřím a dál si šel po svých.
   „Děkuju za odvoz,“ usmál jsem se na obra, který zase nastartoval motorku.
   „V cajku, zatím,“ mávl na mě a rozjel se zpět.

   Rozhlédl jsem se po okolních budovách, než jsem zamířil do jedné menší, na kterou ten chlap ukázal. Chvilku jsem bloudil po chodbách, než jsem narazil na dveře s nápisem kancelář, a za kterými jsem zaslechl Tylerův hlas. Tiše jsem zaklepal a nakoukl dovnitř. Hned ke mně zvedl hlavu, široce se usmál a naznačil, že jakmile dotelefonuje, bude se mi věnovat. Přikývl jsem a zatím se rozhlédl po místnosti. Ve skříni bylo pár vystavených lahví vína, skleniček, ocenění, certifikátů a taky pár fotek. Na jedné z nich jsem poznal oo pár let mladšího Tylera s mužem, který mu byl dost podobný, musel to být jeho otec.

   „Sorry, že jsem tě nechal čekat, jsem rád, že jsi dorazil,“ zazubil se Tyler, když položil telefon a vstal. „Pojď, ukážu ti vinice, byl jsi na nějaké už někdy?“
   „Ne,“ pousmál jsem se a rozešel se za ním.
   „Tím líp, nepoznáš, když ti budu kecat,“ zasmál se. Musel jsem přidat do kroku, abych mu stačil. Zdálo se, že tady byl ve svém živlu.

   „Je to tu rozdělené podle odrůd, hned tady jsou ty rané, jako Müller Thurgau, to se bude sklízet na konci srpna, začátku září. Pak zde pokračují odrůdy středně rané, které se sklízí později. Je tu Chardonnay, Neuburské a Rulandské bílé. A jako poslední jsou odrůdy pozdní, které se sklízí naposled a sem patří Sauvignon, André, Veltlínské zelené,“ vychrlil a já nechápal, kdy se během toho monologu stíhal nadechovat. Máchal přitom rukama k jednotlivým řadám keřů, které mi teda osobně přišly všechny dost stejné.
   „Pak máme ještě jednu plantáž, ta je ale okus dál, jezdím tam tak jednou týdně na to dohlédnout. Tam jsou odrůdy jako Cabernet Sauvignon, Tinta Roriz, Pinot Noir, Brunello a podobné,“ prudce se na mě otočil a usmál se. „Máš nějaké otázky?“
   „Po pravdě… některá slova znám, ale moc mi to toho neříká,“ usmál jsem se omluvně. „Umím rozdělit vína na bílá, červená a růžová, popřípadě sladká a suchá,“ zasmál jsem se tiše.
   „Ty jo, s tebou bude práce,“ nakrčil nos a nespokojeně zakroutil hlavou.
   „Ale tak jednu otázku bych měl.“
   „Poslouchám?“
   „Jak se dělá růžové víno? Dost pochybuju, že se červené ředí vodou nebo do bílého přidává barvivo,“ zadíval jsem se na něj nejistě. Chvilku na mě mlčky koukal a asi čekal, kdy vykřiknu apríl, ale pak se otočil, zhluboka se nadechl a rozešel se dál.
   „S tebou bude sakra práce.“