Minde

(Adrian)

   Mlčky jsem koukal z okna, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Bolelo, že mi Ezekiel nevěřil, ale tak nějak jsem to čekal. Já pro něj byl jen prostředek k získání dítěte, to Simona miloval a měl si ho vzít, a když jsem ho obvinit de facto z pokusu o vraždu, bylo to asi trochu moc.

   Zadíval jsem se na vibrující hodinky. Neměl jsem teď náladu na to mluvit s Maxem, nechtěl jsem, aby mě takhle viděl, proto jsem hovor položil a napsal mu krátkou sms, že momentálně nemůžu a že se mu potom ozvu. Setřel jsem slzy z tváří a zhluboka se nadechl. Byl jsem unavený, chtěl jsem spát, ale trochu jsem se bál, že sem přijde Simon a dokončí to, co se mu nepodařilo. Nakonec mě ale únava přemohla a usnul jsem.

(Ezekiel)

   Na domu jsem měl nainstalovaných několik kamer. Jedna byla namířena na příjezdovou cestu, druhá byla u hlavních dveří, další u zadního vchodu a čtvrtá u vstupu na zahradu. Ta poslední mě momentálně zajímala nejvíc, v dálce zachycovala okrajově i bazén a mohlo být vidět, zda tam byl Adrian sám nebo tam s někým byl, jestli skočil sám nebo ho někdo strčil. V pracovně bylo ticho, že by špendlík bylo slyšet spadnout. Přetočil jsem záznam a čas, kdy mohlo k nehodě dojít, a pustil přehrávání.

   „To mi vážně nevěříš? To budeš věřit raději pokérovanému buranovi a hromotlukovi, který mě chtěl uškrtit?“ vyjel Simon. Zvedl jsem k němu oči a probodl ho pohledem.
   „Sedni si a buď zticha,“ můj hlas zněl varovně, nepoužíval jsem ho příliš často, spíše vůbec, nerad jsem se dohadoval, tak jsem každou počínající hádku vyřešil rezignací. I Simona nejspíše tón mého hlasu dost překvapil, jelikož si bez řečí zaraženě sedl na zadek.
   „Jo, ty kryso, teď…“
   „Zmlkni,“ zasyčel jsem stejně tak na Tylera, který též překvapeně ztichnul. Nechtěl jsem nic slyšet, chtěl jsem vidět pravdu a teprve potom někoho soudit. Zadíval jsem se na display, kde byl vidět Adrian, jak vyšel z domu a zamířil k bazénu, přičapl k němu a konečky prstů vyzkoušel vodu. Čekal jsem, že se převáží, že spadne do vody, ale v záběru se objevila další postava a podle chůze jsem skutečně poznal Simona, přešel až k Adrianovi a zřejmě se začali o něčem dohadovat, nebylo na ně dobře vidět, bylo to už docela z dálky a bez zvuku, který by ke kameře stejně asi nedolehl. Přesto jsem viděl, jak Adrian Simona obešel a chtěl odejít, načež ho druhý jmenovaný chytl za paži a hodil do bazénu. Ztvrdl mi obličej, když Simon přičapl k bazénu, dost dobře to sice vidět nebylo, ale vypadalo to, že ho drží pod hladinou, rozhodně mu nepodával pomocnou ruku. Když se zvedl a spěšně se rozešel k domu, aniž by se Adrian z vody vynořil, byl jsem už vzteky bez sebe. Zavřel jsem notebook, jakmile jsem se v záběru objevil i já a skočil pro tmavovláska do vody.

   „Říkal jsem…“ začal zase Tyler, ale zmlknul, jakmile jsem ho znovu zpražil pohledem.
   „Odejděte, tohle si vyřídím sám.“ Samotného mě překvapilo, jak klidný byl můj hlas, i když vevnitř jsem klidný rozhodně nebyl, zuřil jsem. Mlčky jsem sledoval Simona, který na mě vzpurně hleděl, a čekal jsem, než ti dva odejdou. George vstal ihned a vyšel z pracovny, za ním se zaváháním nakonec odešel i Tyler.

    „Vysvětlíš mi to?“
    „Vyprovokoval mě, nechtěl jsem ho utopit.“
   „Pak jsem zřejmě hloupý, ale nechápu, proč jsi ho tedy v tom bazénu nechal.“
   „Kdo mohl vědět, že neumí plavat?“ odfrkl si.
   „Tohle není výmluva, Simone, skoro jsi ho zabil.“
   „No tak bys neměl dítě, to je toho. To ti nestačím? Myslel jsem, že mě miluješ a ne že si dotáhneš toho troubu a budeš mě s ním podvádět,“ vzlykl.
   „Tady nejde o dítě, skoro jsi zabil Adriana, je to člověk a ne věc.“

   „Koupil sis ho, co jiného by byl?“ zavrčel podrážděně, ale hned na to zaraženě zmlknul. Zřejmě řekl něco, co v žádném případě nemělo dolehnout k mým uším, a to měl pravdu.
   „Ezekieli, já…“
   „Myslím, že víc slyšet nepotřebuju,“ zašeptal jsem. Bolelo to, zvykl jsem si na něj, ale takhle to dál nešlo, tahle válka mě unavovala a nehodlal jsem čekat, kdo z ní vyjde živý a koho budu pohřbívat.
   „Jak to myslíš?“ Omluvný tón hlasu se v sekundě změnil ve varovný, kající pohled nahradil výraz vzteklý.   
   „Prosím, v klidu se sbal a odejdi. Mám tě rád, takže tě neudám na policii, ale v blízkosti domu a především v Adrianově blízkosti už tě nechci vidět, jinak na to půjdu soudní cestou.“
   „Ty ses úplně zbláznil!“ vyskočil jako čertík z krabičky a na čele mu vyběhla vzteklá pulzující žíla.
   „Ne, ale dochází mi, že v Adrianově přítomnosti je mi příjemněji, než ve tvé a že on mi nikdy nelhal, i když jsem mu nevěřil.“
   „Táhni k čertu, Bennette, tohle ti neodpustím,“ praštil dlaněmi do stolu, než se otočil, vyšel z pracovny a práskl za sebou dveřmi. Zhluboka jsem se nadechl, lokty se opřel o stůl a položil hlavu do dlaní. Ve spáncích mi pulzovala bolest, bylo mi na nic. Netušil jsem, že je doopravdy tak těžké mít nějaký fungující vztah. Přešla mě nálada na všechno, nedokázal jsem se na nic soustředit. Z přízemí jsem slyšel hluk, Simon nejspíš dost vyváděl, ale už jsem neměl sílu na to ho nějak uklidňovat.

   „Strejdo?“ ozvalo se po tichém zavrzání dveří. Jen jsem se zamračil, nechtěl jsem teď nic řešit, s nikým mluvit, nic slyšet.
   „Co?“ povzdechl jsem si nakonec stále s hlavou v dlaních.
   „Byl jsi za Adrianem? Jak mu je?“
   „Nic moc,“ odpověděl jsem po delším zaváhání. Prakticky jsem ho obvinil ze lži, nevěřil jsem mu, když mluvil pravdu, myslím… asi ho to muselo ranit.
   „Měl bys být s ním. Měl bys jít za ním do nemocnice.“
   „Proč? Teď jsem tam přece byl,“ nadzvedl jsem obočí a zadíval se na svého kmotřence.
   „Protože nikoho jiného nemá, bude nosit tvoje dítě, dá ti to nejcennější, co můžeš mít, za to se ty se máš o něj starat,“ protočil oči. Mlčel jsem, Tyler měl nejspíš pravdu, on byl víc empatický, než já, uměl to s lidmi, já byl v citové stránce o dost plošší, občas jsem lidem nevědomky ublížil, i když jsem to tak nemyslel. A bylo dost možné, že jsem ubližoval i Adrianovi.
   „Posloucháš, co říkám?“
   „Jo,“ postavil jsem se a vzal klíče od auta. Nic víc jsem teď asi udělat nemohl, mohl jsem tam chvilku být s ním, přeci po mně chtěl, abych s ním trávil víc času, i když to určitě myslel trochu jinak.

   Sestra na recepci na mě hleděla skepticky, když jsem se znovu ukázal, ale bez řečí mě nechala projít k Adrianovu pokoji. Tiše jsem vešel a posadil se do křesla vedle postele. Spal. Tvář měl pořád bledou, rty ještě stále světlé a na čele pár znepokojených vrásek. Pousmál jsem se, když jsem si všiml několika slabě viditelných pih na jeho nose, dřív jsem si jich nevšiml, ale líbily se mi. Stejně jako se mi líbil jeho úsměv, ten však nyní na jeho rtech chyběl.

   „Pan Bennet?“ nakoukl do pokoje znovu ten doktor, který mi dnes referoval Adrianův zdravotní stav. Neochotně jsem vstal, ještě jednou se podíval na tmavovláska a následoval doktora na chodbu.
   „Něco se stalo?“ zamračil jsem se, nelíbilo se mi, že mě rušil a pokud měl v úmyslu mě vyhodit, na to jsem nehodlal přistoupit, když už mě sem Tyler dotlačil.
   „To ne, jen jsem si myslel, že by vás mohlo zajímat… mimo jiné jsme tomu mladíkovi odebrali hladinu hCG a ta byla lehce zvýšená,“ usmál se, jakoby mi právě předal Nobelovu cenu, já se však jen nechápavě zamračil.
   „A? Vysvětlíte mi, o co jde?“
   „Oh, omlouvám se… hCG je hormon, který se vylučuje v těhotenství, není to ještě stoprocentní, ale je velmi pravděpodobné, že ten mladík je gravidní,“ vysvětlil pomalu a znovu se široce usmál.
   „Chcete tím říct, že čeká dítě?“ Docházelo mi to pomalu, tak rychlý úspěch jsem nečekal.
   „Ano, zřejmě to bude jen pár dnů od oplodnění, za nějaký týden to budeme moci říct jistěji, ale výsledky tuto možnost naznačují.“
   „Dobře, děkuji,“ přikývl jsem stroze. Nejspíš jsem nebyl tak nadšený, jak si doktor představoval, protože přede mnou ještě chvilku rozpačitě postával, než mi nešikovně poblahopřál a odešel. Chvilku jsem ještě stál přede dveřmi pokoje, než jsem znovu vstoupil dovnitř. Adrian pořád spal, snad jen vráska na jeho čele se prohloubila.  Nespouštěl jsem z něj oči, ani když jsem si znovu sedal do křesla. Doopravdy čekal moje dítě? Bezděčně jsem se pousmál, byla to vlastně skvělá zpráva. Dítě jsem chtěl a Adrian mě čím dál víc přesvědčoval o tom, že jsem si vybral správně v tom, s kým ho budu mít. Navíc ty jeho oči, když držel na banketu toho malého caparta, bylo na něm vidět, že si to užívá, to jsem dokázal rozpoznat i já.

   Lehce jsem se napřímil, když se jeho zamračení prohloubilo a začal se neklidně vrtět. Pootevřel rty a zrychleně oddechoval, hrudník se mu třásl, a když hrozilo, že si z ruky nějaký neopatrným pohybem vytrhne kanylu, přisedl jsem si k němu na postel a jemně ho chytil za zápěstí, aby si neublížil. Pod mým dotekem instinktivně ztuhl, ale stačilo pár pohybů palcem po jeho ruce a uvolnil se.
   „Zeki,“ zašeptal tiše, alespoň se mi zdálo, že jsem zaslechl svoje jméno, nebo spíš tu směšnou zkráceninu, kterou vymyslel, a která se mi vlastně i docela líbila.
   „Jsem tady,“ zašeptal jsem, druhou rukou mu jemně prohrábl vlasy a palcem přejel po jeho spánku. Tiše vydechl, zatřepotala se mu víčka a pomalu pootevřel oči. Mlčky jsme si hleděli do očí, ani jeden z nás nejspíš netušil, co říct.
   „Omlouvám se,“ protrhl jsem nakonec ticho. Překvapeně zamrkal, zřejmě čekal cokoliv, jen ne moji omluvu.
   „Zůstaň, prosím,“ zašeptal. Znovu jsem přejel palcem po jeho spánku a lehce přikývl.
   „Zůstanu.“